Taky žijete ve chlévě? Taky jím jezdíte? Dneska radši bez fotky.

Z minulého blogu už víte, že jsem auto neprodal. Takže v něm jezdím dál, teda minimálně, pokud zrovna nepotřebuju někam odvézt babičku, děti, nábytek a tak.
Myslel jsem, že hlavním důvodem nedohody s autobazarem byla požadovaná cena, ale včera jsem pochopil, že těch zádrhelů mohlo být víc.
Připoutal jsem Marianku, nastartoval, vycouval a vyslechl otázku z autosedačky: "A tati, uklízíš tady někdy?"
Někdy zareagujete impulzivně, přiznejte si, že taky nejste ideální rodiče. Já v tu chvíli jen neartikulovaně zařval  a má čerstvě šestiletá dcera mě pak po zbytek cesty do Bohnic napodobovala. (Jeli jsme tam za babičkou. Bydlí na sídláku...)
Protože to je strašně nefér. Majitel auta si auto nikdy nezasviní. To dělají ti, které vozí. Jenže dítě už si nepamatuje, čím vším ho posypalo, ulepilo, polilo, poblilo atd. A pak vám položí takovou urážlivou otázku.
Samozřejmě, že auto neuklízím. Nemá to cenu.
Dneska to pokračovalo luxováním bytu, jak jsem si postěžoval na FB. Když u sebe děti nemám, nedělám nic jiného než že uklízím. Odmašťuju koženou pohovku, kožené křeslo a koženou podnožku. Kůže, tam to ještě jde. Prostě to vydrhnete teplou vodou.
Horší jsou polstrované židle, je na nich staré kakao, kečup, hořčice, polívka, čokoláda, nudle, různé omáčky a zbytky lízátek. To prostě nevyčistíte, lepší je koupit nové židle, nejlépe kožené.
A nejhorší jsou koberce. Kožené koberce asi neexistujou, a jestli jo, budou moc drahé. Ale to, co je zašlapáno v mém peršanu, vám snad ani nebudu popisovat. Stačí, že šlapete po drobcích. A to je hororový zážitek.
Můžete je vyluxovat, a stejně tam nějaké vždycky zůstanou.
Jenomže při tom luxování třikrát šlápnete na puzzle, autíčko, poníky nebo, což je vražedné, LEGO.
Já vím, že v tom nejsem sám, že to znáte všichni, co máte děti. Ale já byl teď nachlazený, tak jsem o víkendu zůstal doma a uklízel.
Tak jen by mě zajímalo, jestli se po takovém víkendu taky tak těšíte DO PRÁCE jako já?

#TheOtherMilos: Autobizár

#TheOtherMilos: Autobizár: Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem? Prod...

Autobizár

Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem?
Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.

Macbeth stažený z kůže... nebo aspoň ze slipů

Filmovému fandovi se stane, že viděl dřív film podle Shakespeara než divadelní inscenaci jedné z jeho her.
Stalo se mi to třeba u Hamleta, kdysi dávno v Macháčkově režii s Františkem Němcem v hlavní roli (v dnešní budově Státní opery, ale možná se pletu).
Samozřejmě jsem dříve znal Olivierova filmového Hamleta z roku 48, sám si ho režíroval, viděl jsem mnohokrát.
A co bylo lepší? Samozřejmě divadlo, české, Olivier neOlivier.  Ono je to totiž psáno pro divadlo, ne pro film.
No a teď se mi to stalo s Macbethem. Čet jsem ho na univerzitě, a i když anglista pod vedením prof. Hilského, vůbec jsem hru nepochopil. Stalo se mnohokrát. Ostatně jsem i nordista. Tam už jsem nepochopil ani... Nic.
Na stáži v Anglii jsem viděl Polanského Macbetha-film z roku 71 s Jonem Finchem v hlavní roli, byl jsem naprosto nadšený... ale stejně to celé  pořád tak úplně nepochopil.
Jako -- o ČEM to JE?
No a přišlo jaro 2018 a zhlédl jsem na Zábradlí Jařabovu verzi Macbetha: Too Much Blood. A ejhle, i nedovtipnému nedostudovanému a naprosto dutému žáku anglistiky se ozřejmilo, o čem ten Hamlet je.
Teda chci říct McDuff!
Teda chci říct Macduff!
Teda chci říct Macbeth.
Geniální představení, pro střední školy zvláště (moje úroveň).
Základky si taky přijdou na své, ta angličtina je tam základní.
Základní inscenace pro pochopení  McD...
Macbetha. Inscenace roku.
(A muj obrázek je staženej z netu, tentokrát...)

HAIR

Mi řekl někdo: "Jsi zarostlej jako Ezau, shoď to." A jedna drzá panička mě oslovuje "Milouš" a kamarád zas práská dveřmi, aby to jako spadlo.
Je pravda, že od nějakých šestnácti let jsem obličejové ochlupení (angl. facial hair) přes tři neděle bujet nenechal. Zvláštní pocit, a příjemný, jak to člověka změní. Myslím podobu. Nepříjemné je to ve vedru. To se pak v tom porostu, jakkoli řídkém, drbete jako Rumcajs, který tam chová včely.
Jenže Rumcajs, to ně nějakej chlapák, ten si nemusí dokazovat, že mu ještě zbývá nějaký ten testosteroník -- vousy jsou totiž druhotným pohlavním znakem samců, stejně jako chlupatý hrudník, jsme se učili ve škole. Ale že bych si chtěl fotit hruď, to ani ne, opravdu nejsem Sean Connery.
Vousy jsou takové analogové, na rozdíl od vlasů si asi nikdo neaplikuje vousové toupée (to by bylo stejně absurdní jako falešné ochlupení na ženských nohách a v podpaží). Pokud tedy nejste tajný agent, soukromý detektiv nebo hipster, kterému to neroste. (Hormonální pomoc ženám přeoperovaným na muže je něco jiného, z nich bych si v životě legraci nedělal.)
No a teď mám dilema: shodit, nebo ne? Já vím, že řešíte zásadní existenciální nebo aspoň existenční otázky a zachraňujete planetu, to já taky, ale ty obličejové chlupy mě uvrhly v dilema. Fakt nevím, co s nimi. Mám je rád, jsou moje, ale zároveň mě rozčilují, škrábou a nedají se nijak vychovat, dělají si, co chtějí, rostou jak dříví v lese napadeném kyselým deštěm.
Mimochodem mám rád plakát k filmu Úsměvy smutných mužů (podle předlohy Josefa Formánka). Na ČSFD jsem na něj zas narazil a zjistil, že jsem teď něco mezi Švehlíkem a Duškem (s licencí určitou). Ovšem ten film je o alkoholismu a abstinování, z čehož mi vyplývá, že nejsem usmívající se smutný muž. Jsem občas veselý muž, který úsměvy šetří.
Každopádně jsem fousatější v životě nebyl! Jo a starší taky ne. Věřili byste?
Možná mi někdo poradí. S těmi vousy, myslím.

Rádio je svoboda, Pobaltí úžasné, výročí smutné

Blíží se KULATÉ výročí okupce republiky vojsky Varšavské smlouvy. Byl mi necelý jeden rok, když vojáčci přitáhli, ale mluvilo se o tom do revoluce, pak už míň, když zas odtáhli (thank you, Mr. Kocáb), a dneska supermálo, snad se to na onen "černý svátek" zlepší.
Ale nejsem pesimista, naopak.
Vrátil jsem se z dovolené v pobaltských republikách, zrovna tam nějaké cvičení končilo NATO. Paráda, jen ať tam NATO zůstane ještě v době mých dětí a vnoučat a pravnoučat.
Ty republiky jsou v pohodě, těžko říct, která je krásnější. Nejzaostalejší asi Lotyšsko, ale možná právě o to půvabnější! Jo a mají v Rize knihovnu, která je inspirovaná Kaplického Blobem. Fotku sem dávat nebudu, najděte si. Takový hranatý Blob, vůbec ne špatný, nový landmark města.
V Lotyšsku skoro neumí anglicky, v Litvě taky ne. V Estonsku zato skoro všichni. Čím to asi je? Já vím čím, jsem lingvista.
Najetých 4 000 kilometrů za to stálo, včetně Polska, které je krásné, přátelské a fantasticky vzkvétá. Viděli jste Varšavu? Jak ji postavili nově podle toho, jak vypadala před válkou? Stojí za to. Jo a dejte si pierogy. Dávejte si je každý den.
Ve Vilniusu pak našince asi nejvíc nadchne Užupis, taková ta samostatná republika jako že nezávislá na státě, trochu Cimrman a trochu navážno. Ale v celé Litvě, teda kde se dá chytit, působí naprosto úžasná rozhlasová stanice LRT Opus. Něco jako naše Radio 1, ale bez těch otravných reklam, protože LRT Opus je veřejnoprávní.
Cestování po Pobaltí mi zpříjemnila spousta věcí a tohle rádio patří mezi ty nejpřednější. Dá se poslouchat na internetu, tak kdo má rád elektroniku a taneční hudbu, můžu jen doporučit.
https://streema.com/radios/LR_Opus
https://www.facebook.com/LRTOpus
Dnes postováno in memoriam DJ Loutka... R.I.P.

Taková ta letní předvolební

Klienti H-Systemu, co si postavili přes družstvo Svatopluk, se mají vystěhovat ze svých domků. Bůh ví, jak to dopadne. Ale marketingoví poradci poradili, a tak se do toho nějak vloží Babiš. Jestli domovy těm lidem zachrání, potvrdí se v roli spasitele. A ti, co nestavěli za vlastní na cizím a čekali, jak dopadnou soudy, možná taky něco dostanou, možná taky nic. Z toho, co do toho vložili. Taková necírkevní restituce, že.
Ani kdyby se to Babišovi nepovedlo, získal si nové voliče, anebo aspoň utvrdil ty stávající. On, nejmocnější, se jich nějak zastane. Jsem zvědav, jestli bude jmenovat Klause a lidi kolem něj, protože právě Klaus jako předseda vlády v 90. letech dopustil, aby hásystémovské podvody obraly o peníze tisíce lidí.
Ti lidé byli na něco takového nepřipravení. Nikdo je nevaroval. Klaus žvanil o neviditelné ruce trhu, ale že je ta ruka někdy černá a bezostyšně krade, to si nechal pro sebe. Lidi věřili v porevoluční pořádky, a kauzou H-System za to dostali krutý výprask. Za co konkrétně? Za svou naivitu, že je postkomunistický stát ochrání.
Takže jestli se Babiš chce za podvedené bít, dobře, má na to peníze i moc. Pak ať ale jmenuje všechny, kteří něco takového dopustili a jejichž vinou se jako mor rozlezla českou společností příslovečná blbá nálada. Snad nezmíní toho člověka na K. Ne, nemyslím Kafku.
Jestliže to neudělá, bude jeho "pomoc" jen další štafetou v nekončící kampani za hnutí ANO -- tedy hlavně za sebe sama. A my nenaivní mu to zase nesežereme.
Doufám, že nenaivních bude přibývat.

Modrá je zase sexy

Spousta lidí zapíjí žal kvůli důvěryhodné Babišově vládě tolerované komunisty. Já zapíjím modrým vínem přizvání Makedonie do NATO, protože to oslabí ruský vliv na Balkáně.
Pořád jsme v NATO i my a během trvání této vlády z něj nevystoupíme, dokonce snad budeme platit ona dvě požadovaná procenta, doufám, zdroje tu jsou, jak pravil klasik.
Pořád jsme v EU a během trvání této vlády z ní nevystoupíme. Předseda té vlády má své zvrácené charisma a našim zvráceným voličům se líbí stejně jako náš zvrácený prezident. Budiž.
Zvrácených je nás hodně, tak nebo onak, takže ve dvou vrcholných státních funkcích jsou tihle dva zvrácení muži. OK. My je přežijeme.
V parlamentu máme kvalitní a nekvalitní opozici. Ta kvalitní, a relativně silná, se skládá z ODS a Pirátů. Když pominu názorové rozdíly, vidím budoucí možnou spolupráci. Prvovoliči a mladí lidé vůbec budou v příštích volbách pro Piráty, jejich tátové a mámy pro ODS.
Optimistická předpověď: 18 % pro Piráty a 18 % pro ODS. Když se spojí (a zakážou si spory a historické výčitky) , vyhrajou nad ANO, které má pořád svoji omšelou agendu a očekávatelnou mediální masáž -- ale ty se vyčerpají.
ODS se už očistila a Piráti se ukážou. Třeba budou i oni státotvorní. Po dětských přešlapech se jeví jako solidní strana. Stejně jako provinilí rodičové: ODS.
Pirátská vlajka bude jednou tmavěmodrá. Uvidíte.
Anebo se pletu. Pletu se rád.
(Na mém ilustračním fotu je Lucie Van Koten, děkuju za modelling. Pro vás, čtenáře, se dívá doprava.)

Chudý a bohatý -- film o Česku, který by mohl být na přespříštích Varech

Zkusil jsem si "filmovou" fotku dvou střech, na něž se dívám z aťasu.
Vlevo (typicky vlevo, že) barák, o nějž se špatně starají. Ten vikýř, co tam není vidět, otevřel v zimě vítr a pak tam asi tak čtyři měsíce pršelo. Vpravo pěkná nová střecha, v ní obrovský byt rodiny s dvěma dětmi. Nejsem šmírák, ale jako okenní kuřák zhruba vím, kdo naproti bydlí a co se tam děje, přestože nikoho z těchto přes-uličních sousedů neznám.
Dalo by se říct, že zchátralé komíny vlevo jsou krásnější a romantičtější. Ale zkuste mít takový komín nad sebou, když má táhnout.
Jako Praha před 89. rokem -- krásná ruina, nad níž srdce plakalo a duše plesala. Dnes (z)dravá turistická atrakce, z níž se Pražanům někdy zvedá žaludek.
Tady na spodní sedmičce to není tak zlé, i když cizinců je i tady hodně, a to je dobře, přebývají tu u lidí v soukromí, v hotelech, anebo studenti v létě na koleji ekonomické školy.
Jenom chci říct, že rozdíl těch, co se sami protlučou, a těch, co nikdy, je problém celočeský.
Češi jsou egalitáři, nemají rádi sociální rozdíly, nesnášejí ty nad sebou a pohrdají těmi pod sebou. Chtějí rovnost, ale nějaké ty výhody navíc pro sebe. Nic moc národ, co?
Což nakonec není zase TAK špatné. Ruský mužik, na rozdíl od českého souseda, si s chutí kopne do chudáka ležícího v příkopě, ale jak přijede honorace, může se mu uklanět.

Zeman je komunistický prezident

Vrátil se tam, odkud vzešel. Druhá Babišova vláda je s podporou komunistů -- ani oni, stejně jako Zeman, si nepřejí člověka prosazovaného ČSSD jménem Poche na místě ministra zahraničí. Je příliš proevropský, zatímco Zeman a komunisti straní Rusům a jejich vlivu. Halí to za národní zájmy, ale jsou to zájmy imperiálního Ruska.
Komunistům zvoní hrana, stejně jako ČSSD, možná se do parlamentu o příštích volbách nedostanou, spíš ano, ale s bídným výsledkem.
Komunisti kolem sebe kopou v předsmrtné agónii, zestárli, mladých hejlů mají málo, ale jsou na koni, dřevění koníci na malovaném kolotoči, na cestě ke koníkům houpacím, ale jsou teď zdánlivě mocní, budou druhou babišovskou vládu tolerovat, pokud se Babiš bude plazit před tč prezidentem.
Tč prezident to vyhraje nad Babišem, protože Babiš už neví, co má dělat, točí se na kolotoči a mediální guru mu radí aspoň v tomhle případě blbě.
Takže snad může říct pár lidí mimo politiku: pokud chce Babiš něčeho dosáhnout, upozadí své ego a nechá premiérovat někoho jiného z ANO, sám bude šedá eminence. Možná by něčeho dosáhl, takovou vládu by možná podpořily zdravé (ozdravené) strany typu ODS a přidaly by svoji agendu.
Je ovšem otázka, jestli by ji Zeman jmenoval. Kontroverzní Babiš jako ministerský předseda mu vyhovuje, protože on, Zeman, ho může vydírat prostřednictvím svých věrných proruských komunistů (a některých proruských jurodivců v ČSSD).

Praha má festival

a já se neskutečně těším jak na zdejší Metronome, tak na pozdější ostravské Colours.
Do Ostravy pojedu literárním expresem a budu v něm číst z Hastrmana, tak kdo se mnou chce jet vlakem, pořiďte se jízdenku právě na tento spoj. Vsadím se, že jste se mnou ještě nejeli, protože já jezdím vlakem málokdy. A navíc budu číst. V červenci máte příležitost!
Teď v červnu půjdu na Metronome pěšky, protože se koná na Výstavišti v Holešovicích a já bydlím přesně 550 metrů od Křižíkovy fontány (hastrmani se musej furt jistit). A beru si tam foťák a budu ten festival fotit  a možná si vyfotím Davida Byrnea, což jsem si teda kdysi, když mi bylo 18 a poslouchal jsem Talking Heads, fakt nedovedl představit.
Davidovi je 66 a pro mě je star No.1 letošního festivalu. Dělá pořád skvělou hudbu, pusťte si třeba tenhle klip s ním a se St. Vincent:
https://www.youtube.com/watch?v=hpPYKJAnwUo
David Byrne je takovej David Lynch hudby, že jo? Musim si ho vyfotit! Třeba i proto, abych věděl, jak mám vypadat, až mi bude 66...

Jak píšu

By mě zajímalo, jak jiní spisovatelé píšou. Se mě na to ptají novináři -- jak je to u mě. Ty rituály, ta vůně jablek snad, ta chuť sušenky praskající mezi zuby, nebo snad soška buddhy na poličce, kterou musím občas pohladit po plešaté kebuli.
Ale u mě to tak není, vlastně je to taková středněvěká guerilla. Už nepotřebuju psací úřednický stůl po babičce z první republiky jako dřív, i když  ho, poničený, pořád ještě mám. Stačí mi kuchyňský/jídelní stůl, na kterém mám stabilně noťas, u kterého jím a piju a občas na něm při focení
stojím, sedím nebo ležím, když je modelka dlouhá a já nechci, aby zasahovala hlavou do břevna, na němž visí plátno u protější stěny.
Jenom k tomu obyčejnému kuchyňskému stolu a obyčejné jídelní židli potřebuju rámus, techno, které mi odhluční svět tam venku a hlídá mě ve světě uvnitř -- což tady v podkroví jde, nikoho neruším. Elektronický kravál přes mobil a repráček BOSE, v jejich hranicích se dá bezpečně psát.
Říkám to proto, že dřív jsem psal se špunty v uších u toho psacího stolu, a teď buď se sluchátky na uších, anebo v doslechu onoho "bosse", který ke mně nikoho jiného nepustí, když nechci, když potřebuju psát. U jídelního stolu. Velkého. Univerzálního.
A jak a kde píšete vy, autoři čeští? Co vám pomáhá k soustředění? Taky techno? Víno? Cigarety z okna, kterýma střídáte to víno? Pokojové rostliny?
Hluk je způsob ticha. Aspoň pro mě.
#TheOtherMilos #Writer #Photographer

Hastrmani rádi New York - dojem druhý

Hastr-selfie v Central Parku... Háje, jezera a rybníčky tu mají krásný, kolem poetické oblé skalky svažující se až do vody, i lodičky se půjčujou, holky všech barev seděj v nich nebo na samým kraji břehu... Jsem byl ve svým živlu, i když jsem zabloudil v hlubokým lese, a uprostřed New Yorku! A celní ani bezpečnostní kontroly na JFK pak vůbec nic neodhalily, hrnek sem, hrnek tam, různě po kufru, všechny zdánlivě prázdný, ale s přilepeným víčkem... Nikdy bych byl nečekal, že v dohledu mrakodrapů existuje tak kultivovaná a bezpečná divočina. Jo a na blešáku koupíte parádní starej porcelán za pár babek na pár babek. Kdo potřebuje Sotheby´s? #HastrmanAbroad

Seš ňákej jinej...

říkají mi lidi po mém návratu z New Yorku.

Byl jsem tam poprvé, asi to člověka fakt obohatí, možná i posune, těžko změní. Chvíli jste pak jako vyměnnění, potom stejně zas upadnete do domácího bahýnka sebe sama. Aspoň já mám tu zkušenost i z jiných zemí. Pro vás cestovatele jistě nic nového.
Co se mi líbilo nejvíc? Muzeum MET se vstupenkou platící tři dny (tam bych mohl normálně žít týden a nevycházet, živit se jenom uměním) a Central Park (tam bych mohl žít týden, živit se veverkami a pivem na občerstvovacích zahrádkách, odkud si to pivo nesmíte odnést, ale zase mimo tu zahrádku smíte kouřit).
Co se nelíbilo: Politická korektnost vycepovaná do obludnosti: chcete se dobře najíst v deli nebo podobném bistru (neplatí pro restaurace a bary, ale ty jsou zas dost drahé), ale nemůžete si k tomu dát pivo ani víno, protože ho prostě nenabízejí. Takže vodu nebo limonádu, ber, nebo nech. To je pro Evropana mého ražení fakt eklhaft.
Politická korektnost NYstyle má svá pozitiva: lidi vám neustále chtějí s něčím pomoct. Stalo se nám, když jsme se zmateně rozhlíželi po peróně v metru, že vykoukl řidič soupravy (černoch krásně vysmátej, v pohodě, jako všichni tam) z okýnka a halekal na nás, ať přijdem blíž, že nám poradí. Krása. Srdečnost, ohleduplnost (hlavně automobilistů k sobě navzájem a chodcům), respekt ke komukoliv, i k těm, co furt choděj na červenou. Dobroty z deli zanechávané u spících bezdomovců (a samozřejmě i softdrinky nebo kafe s ledem, nikdy krabicák!).
New York je jiný než náš středoevropský svět. Jsem rád, že jsem zpátky, ale za tu zkušenost děkuju.

Světlo za žlutým lánem

Vadí mi, že premiér je trestně stíhaný, ale ještě víc mi vadí, že je v kolosálním střetu zájmů. Vadí mi, že si miliardář může zaplatit marketing, který oblbne třicet procent voličů prázdnými, ale líbivými jednoduchými hesly.
Tradiční politická rétorika je pryč, zvítězí větší a bohatší populista. Tradiční politické strany jsou slabé a jdou do kopru (tam stejně kvete řepka).
Populista v čele státu není pravičák ani levičák, z obou ideologií si vždy vezme to, čím se opět zalíbí. Skutečný vliv v zemi má on a několik  dalších oligarchů, ale tihle bohatci ho nemají rádi, aspoň někteří z nich. Protože on je premiér (v demisi) a jeho vliv je tudíž ještě výraznější.
Pokud Babišovi nedokážou čelit skutečně politické strany, je potřeba, aby některý z těch bohatýrů průmyslu udělal přesně to, co před časem udělal Babiš: nakoupil média, reklamky a marketéry, nakoupil (pardon, přesvědčil) osobnosti a založil svou JÁstranu nazvanou Světlé zítřky, nebo ještě lépe Německé platy do každé rodiny, v níž mu tito lidé budou dělat křoví na volebních kandidátkách. Důležité je, aby nebyl stíhaný policií a aspoň zpočátku nakukal lidem, že není ve střetu zájmů.
Takový ne(o)politik Babiše porazí.
Jestli pak bude líp, to nevím. Doufám, že jo. už kvůli svým dětem.
Syn je tři a půl měsíce po těžké operaci páteře, minulý týden začal opět chodit. Jak ho lékaři na motolské spondylochirurgii pod vedením Mudr. Štulíka narovnali, vyrostl o hlavu. Užívá si ležení na zádech -- tohle nemohl dělat od svých deseti let.
Teď je mu osmnáct, sleduje politiku, na podzim půjde poprvé volit. Začít komunálkami taky není špatné.
(foto ilustrační, optimistické)

Potlesk, jeho zvuk po představení

Já vím, že věřit potlesku po premiéře (filmového Hastrmana, ale dosaďte si třeba jiný film) je ošidné, ale já tam v té Lucerně byl a ten potlesk měl jednu kvalitu: dojetí. Z toho potlesku bylo slyšet. Nebyl frenetický, nebyl ani ze slušnosti. Byl to zvuk dlaní, jež o sebe tlučou v dojetí, překvapení, možná i ohromení.
Když myslím dojetí, nemluvím o tom typu filmů, co vám rvou slzy z očí za každou cenu. Na to je tenhle film příliš ironický, pořád ty vypjaté emoce, a současně jejich neustálé shazování. Právě v tom vystihli scenárista Petr Hudský a scenárista/režisér důležitý aspekt mého psaní: snaha o velkou romantiku v neromantické době.
Vůbec nevadí, že tu ta ta kniha není celá, naopak, to by celovečerní stopáž (vlastně dost krátká) neunesla. Ale slyšel jsem i jiný potlesk po představení. A smích během něj. Gympláci v České Lípě. Jistě už viděli lepší filmy, jistě jich ještě hodně uvidí. Ale já tam s nimi v tom sále byl a cítil tu energii, to zaujetí, tu zvědavost, ty rozpaky, tu snahu uhýbat před velkými věcmi života, a přitom nemožnost uhnout, vědomí té nemožnosti, leda zavřít oči a zacpat si uši. A to ti mladí lidi určitě nechtěj dělat, naopak, oči, uši a pusu si otvírají už teď, a brzy přidají na intenzitě.
Jistě se filmový Hastrman nelíbil všem, ani všem stejně. Ale přijetí tohoto filmu svědčí aspoň, když pro nic jiného, pro jeho kontroverznost: jeden recenzent ho pomluví, jiný vychválí. Na ČSFD, kde hodnotí amatéři (diváci), se ten recenzentský rozptyl kupodivu kopíruje. Někdo dá odpad, jiný čtyři hvězdy, pět hvězd.
Jak je tohle možné? Možná se zde projevuje to, že Hastrman je dramatická adaptace románu, která je zároveň filmem, ale zároveň zůstává trochu literaturou.
Jak víme, když čteme román, každý si představuje ty scény, ty postavy, ty scenerie (trochu) jinak. Ve filmu vidíme a slyšíme všichni totéž.
Tady je to jinak. Protože jak je to s vnímáním? Nevnímáme tenhle film hlavně přes to, jací jsme sami? Pokud ano, je to jedna z nejzdařilejších filmových adaptací literárního díla. Tohle mi z toho vychází. Takže jestli se někdo těšil, že jako autor literární předlohy budu nadávat, musím ho zklamat.

Co všecko má člověk na sebe vykecat?

Člověk je prázdnej, když dopíše knížku (ano, i spisovatel je pouhej člověk). Prázdnej jako po sexu. (pouhá slabá metafora) To, s čím rok dva žil, je najednou pryč jako další vztah, a on se s tím musí rozloučit jako se vztahem, kterej miloval. Ale miloval milovanou, nebo ten vztah? To je u psaní to kruciální -- musíte být v tom, ve vztahu se psaním, ne s holkou, co to inspiruje. Představuju si Johna Fowlese, dnes docela zapomenutého spisovatele, když končil psaní Francouzovy milenky, knížky, která mě spolu s Bulgakovovým Mistrem a Markétkou ovlivnila jako žádná jiná, snad ještě Nabokov a jeho Lolita, ta vášeň a láska a žárlivost tam byly podobné. Teď KAR, já a moje MĚSTO Karlovy Vary. Ale až na podzim... Ještě je čas. Vary jsou podzimní město. Goethe se v západních Čechách zamiloval do Ulriky, jež byla víc než o padesát let mladší, a já ho naprosto chápu: mohl jinak? Jasně, mohl to neudělat. a hlavně to mohl nezveřejnit, ututlat. Ale byl romantik, udělal to, zveřejnil to, lidi to věděli, i my to víme, takové mediální selfPR gesto zvládl málokdo, a pomohlo mu to víc než celé olbřímí dílo, jež napsal. Dichtung und Wahrheit? Dichtung und Facebook! Co všecko má člověk na sebe vykecat, aby se zapsal do dějin?

Až zas postnete fotku

Britský výtvarný umělec Grayson Perry (chci výstavu v Praze!) řekl, že v dnešní době, kdy fotografuje téměř každý, vypovídá snímek sdílený na sociálních sítích ani ne tak o fotografovaném objektu, ale o fotografujícím subjektu (řekl to trochu jinak, ale to je teď fuk). To znamená, že fotkou, kterou postnete, posíláte do světa významný vzkaz o sobě samém, tak si to uvědomte, až to zas budete dělat. Snímky nemusí být dokonalé, vždyť i význační fotografové se dávno vzdali klasických postulátů, kupř. na uměleckém aktu už může být obličej, u focení nahoty nevadí, když jsou na kůži vidět otlaky od spodního prádla, klidně to můžete naflákat mobilem, a když použijete filtr, protestuje někdo? Kritici? Žádní kritici kromě lajkovacího publika už nejsou, a jestli se ještě dnes někdo považuje za arbitra přes fotku, co říká ty JO, ty NE, je na samém okraji příslušného diskurzu, má právo tam být, ale kromě pár umělců nikdo nevnímá jeho existenci. Proto i když vás sejme, buďte rádi, že jste mu aspoň stáli za to. Říkám si, jestli to není podobné s literaturou. Mimochodem, Grayson Perry se už od puberty pravidelně převléká za ženu (jak anglické), přestože je heterosexuál (nebo je aspoň tak třicet let ženatý a má dceru, ovšem nikdy nevíte), a v médiích vystupuje někdy jako žena, někdy jako muž. Ví, že má v sobě ženskou stránku, a nebojí se ji ukázat. V opačném gardu jsou muži za ženami -- ženské tohle dělají už dávno.

Marihuana je lék?

Jsem migrenik od dětství. Nikoli opravdu vážný případ, nevidím auru, nezvracím z toho. Jenom to bolí jak sviňa, když to nepodchytím včas brufenem, a někdy nepomůže ani ten. Pravidelně jsem migrénu dostával v Domě pionýrů v Karlových Varech v sedmdesátých letech minulého století, když jsem na odpoledním promítání animovaných filmů vyfasoval sedačku příliš blízko plátna. Všechny sedačky byly příliš blízko, od té doby sedávám zásadně až vzadu, ať s holkou nebo bez. Ani pionýr jsem tehdy ještě nebyl, leda tak jiskra, ale nebyla to moje první migréna. Ta první přišla už v pěti letech, kdy jsem příliš prožíval chuť "ementálu" (rozuměj socialistického sýra, který se švýcarskému Emmenthaleru docela fikaně blížil). Sýr s dírami, možná hlavně ty díry, mi tak chutnal, že mi z toho začala třískat hlava. Od té doby si na ementál jakékoli provenience dávám bacha, i vzpomínky jsou schopné migrénu vyvolat. Nevěříte? Pak nejste migrenici. Nemigrenik migrenikovi nevěří. Posledně mě to zase chytlo. Prášky nepomohly. Co pomáhá? Zcela se znehybnit, nic nedělat, na nic nemyslet, hlavně na nic vzrušivého. Jenomže stejně se pohnete, stačí přehodit nohu přes nohu. Jak jsem se sunul čím dál níž pod jídelní stůl a zvažoval, že si půjdu lehnout (ležení nepomáhá, jen spánek, ale komu se chce spát v půl deváté večer?), uviděl jsem na kuchyňské lince za pomaluvarným hrncem ubalenou cigaretu z loňského léta, kterou jsem od té doby postrádal. Byla v ní kvalitní marihuana. V zoufalství jsem po ní sáhl a zapálil si. Upozorňuju, že thc pravidelně neužívám, na rozdíl od tabáku a alkoholu. Do půl hodiny byla bolest, zaťatá do hlavy jako sekyra, pryč -- hlava náhle lehká jako nafukovací balonek. Bez bolesti jsem si šel o půlnoci lehnout a spal spánkem spravedlivých do jedenácti dalšího dne. Takže za mě: Je marihuana lék? Jednoznačně. Legalizovat? Prosím.

Miloš Urban: Hastr-dandy na předpremiéře

Na první pohled je vidět, že čeští spisovatelé nakupují v konfekci. (O českých spisovatelkách se to říct nedá, ale vím jen o třech, které mají doma pár designových kousků vysoké módy.) U Miloše Urbana oceňuji, že sladil outfit se společenskou událostí, a sice premiérou filmu Hastrman podle jeho románu. Kombinace modré a zelené byla dlouhá léta tabu, ale spolu s nástupem hipsterské kultury se dostalo milosti i mnohem neočekávanějším barevným kombinacím, kupř. zelená/hnědá, zelená/šedá, hnědá/žlutá, růžová/oranžová, k tomu vousy, sukně apod. Urban není žádný hipster, udělal však dobře, když jejich vizuální ekologický signál proměnil v symbolické barvy vody, modrou a zelenou. Tmavomodrý oblek ze Zary, k němu antracitová košile, pletený modrý pásek od Markse a Spencera. V pořádku. Můžu nás to překvapit, ale jen na chvilku, barvy ladí. Vojensky zelené polobotky od Bati vůbec nejsou přes čáru (tak jako nic od Bati) a nenudí (tak jak by nudily černé). Majstrštykem outfitu je ovšem punkerská kravata z PunkShopu, která celkový vzhled jednak doplňuje, ale i narušuje tenkou žlutou a červenou linkou káry. Takový doplněk si může dovolit někdo, jemuž přece jen ještě zbylo nějaké sebevědomí, což se o mnoha lidech říci nedá. Tato kravata je jen nenápadná známka punku, a kdo z vás ji má? Sníženou známku nedávám za boty, jež by podle některých nerozumů měly být červené, ale za chybějící klobouk a velmi slabý wetlook. #TheOtherMilos #filmhastrman #hautecoture #mockselfie Známka: 2

Slibte to!

Sto čtyřicet let trvá ta strana, minulost někdy dobrá, hlavně však bídná. Teď má svůj sjezd. A jestli se sama nechce při příštích (pravděpodobně předčasných) volbách spláchnout, ať voličům slíbí velkolepé zvýšení platů státních zaměstnanců o dvacet procent (soukromý sektor bude kulhat za, ale aspoň bude kulhat, to je furt pohyb vpřed, že). Uspěje s tím, jako uspěla se zrušením třicetikorunového zdravotnického poplatku, ale tentokrát bude "najít zdroje" mnohem těžší. Ať hledá, dokud nepřijde další hospodářská krize. Pokud se jí podaří do dvou tří let zvednout platy aspoň o pět procent, tj. čtvrtinu slibovaného, mohla by ty další řádné volby za xy let vyhrát. Babiš se půjde klouzat, tohle jako magnát neslíbí ani své babišce. ČSSD se musí vyvarovat nacionalismu. Pokud zvýší platy (ber, kde ber), Češi jí půjdou na ruku a nebude jim ani moc vadit ta iritující EU. Máme se mít skoro tak dobře jako občané jejích bohatých států? No aby ne, proto jsme tam lezli, řečeno zobákem, co doma narost! Tradiční levicová strana nešla teď do holportu s Babišem, a zatraceně dobře udělala. Radikální zvýšení platů -- aspoň ten slib a jeho částečná realizace -- by ji mohla zachránit. Že půjde o prožírání budoucnosti, by jí nemělo vadit, s tím si levičáci nikdy nedělali hlavu. Říká pravičák, který fakt nechce, aby tahle cenná stará strana zanikla a nechala politiku. tj. správu veřejných věcí (a peněz na ně), vetřelcům, jako je Babiš. Příliš mnoho prostředků škodí. I na PR. David porazil Goliáše. Kde je Goliášovo PR? Jo, byl velkej, oukej. A furt si myslím, že Středula už je na odbory taky velký. Ať ho socani pustěj do vedení ČSSD, sakra. Ať se ukáže, vyděrač odborář. Hotovej Hoffa. Myslím, že na to má.

Guru štěstí

Na to nemusíte být žádní guruové, stačí trocha životní zkušenosti. Jednou z nejdůležitějších životních zkušeností je naučit se prožívat jako dítě a uvědomit si to. Nemusí to být nic velkého, zkusme si zapsat aspoň jeden příjemný prožitek za každý den. Budeme když ne šťastní, tak aspoň šťastnější. Kdo neprožívá, je mrtvola. Kdo prožívá jen negativně a vyžívá se v tom, je upír. Upíři nikdy šťastní nebudou. Přitom ke štěstí stačí naprosté maličkosti: procházka v parku za slunného dne, bláznivě se točící dítě (jeho prožitek z točení i prožitek rodiče, který tu prostou radost pozoruje). Ale třeba stačí si něco koupit. Maličkost. Ponožky s jelenem? Brýle na čtení v národních barvách? Zlevněné chlazené kuře na víkend? Ale kdo by mluvil o nakupování, je na něm postavená ekonomika, nikoli štěstí per se. Ke štěstí stačí, když spatříte v očích svého partnera/své partnerky jiskřičku porozumění. Kdy se vám to povedlo naposled? Anebo oba při vaření večeře plácnete najednou úplně tu samou věc a pak se tomu zasmějete: my dva máme ty duše už úplně spojený. A když už jsme u večeře, i ta nespálená je drobná denní radost, a nemusí jít o nic drahého, na výborné lečo stačí jedna cibule, jedna paprika, jedno rajče a jedno vajíčko, sůl a pepř. Dá se to jíst každý den. Někdy se to povede tak, že je to lepší lahůdka než králičí hřbet od Pohlreicha. Chci říct, že starostí máme všichni strašně moc, a pak pro ty starosti zapomínáme na radosti. Přitom ty radosti tam jsou, jen je potřeba si je najít, zapamatovat a zapsat -- třeba za uši. Jinak se snad ani žít nedá. Nebuďme smutní Češi. Buďme veselí. Zvedněme tu blbou náladu. Jsme tady jen jednou.

Pomlázka 2.0

Velikonoční pondělí jsem jako kluk nenáviděl. Denní můra Velikonoc, které se ani neslavily, až na pečení mazanců a barvení vajíček. To se ale dělalo předtím. Pak prima víkend a obávané pondělí. Vyplatit mámu, symbolicky, a dostat čokoládová vajíčka, to se ještě dalo vydržet. Ale pak nasednout s pomlázkami do auta a nechat se odvézt za sestřenicemi, to už si říkalo o žaludeční vředy. A pak hody hody doprovody, pištění, upocené nahánění po bytě, mydlení holek, až papírové mašličky lítaly, předstírání, že si to všichni užíváme, tenkrát nás u toho dospělí nefotili a natáčet video nebylo na co, naštěstí. Holky byly spokojené, vajíčka dala krásná, a já s bráchou se na zpáteční cestě šeptem dohadoval, že příští rok se hodíme marod. Nechápali jsme, proč tu šaškárnu s pomlázkami musíme podstupovat. Copak sestřenice potřebovaly pomladit? To by z nich mohla být taky třeba mimina. Teta to potřebovala, ale na té se už ráno vyřádil strejda, ale stejně nesměl na pomlázku moc tlačit, protože by ho teta seřvala. Stačilo, když jednou po pomlázce poznamenal, že teta má tak velké pozadí, že být v roce 1912 na Titatniku, mohla tu díru od ledové kry zasednout a stát se hrdinkou, protože by se nikomu nic nestalo. Pak s ním půl roku nemluvila. Letos pomlázku nemám. Ale mám kytku a asi vím, na co ji použiju. Ženu ani květinou neuhodíš, slýchávám od dětství, ale teď si říkám: a proč ne? Třeba se jí to bude líbit a může mi to hned vrátit. Kdyby se holky a kluci mlátili kytkama, třeba by zůstali věčně mladí. Už se těším na zítřek: květinové pondělí.

Back to blog

Tahle fotka je stejně lebčí než ta svatební, so there!

Po 8 letech zpátky na blogu. Svatební fotku z roku 10 jsem tu nechal, ale manželství šlo do kopru, rozvod probíhá, přitom taková pěkná fotka. To jsem ještě nefotil já, photomonster hastrman. Takže v životě svazek s blízkým člověkem končí, ale co když ti dva na té fotce žijou spolu dál?  Nebo spíš v té fotce, její nesmrtelné realitě. Proč se lidi nefotí i u rozvodu, proč se nenatáčejí videa, jak rozvedenci s protaženými ksichty spěchají ze soudu do lokálu všechnu tu hrůzu rychle spláchnout? Protože doufají, že něco zůstalo. Svatební fotky, v jejich světě rozvody nejsou, naopak, manželé jsou tam spolu happily ever after. Fotky tuhle moc mají. Jako literatura. 

#TheOtherMilos