Jak píšu

By mě zajímalo, jak jiní spisovatelé píšou. Se mě na to ptají novináři -- jak je to u mě. Ty rituály, ta vůně jablek snad, ta chuť sušenky praskající mezi zuby, nebo snad soška buddhy na poličce, kterou musím občas pohladit po plešaté kebuli.
Ale u mě to tak není, vlastně je to taková středněvěká guerilla. Už nepotřebuju psací úřednický stůl po babičce z první republiky jako dřív, i když  ho, poničený, pořád ještě mám. Stačí mi kuchyňský/jídelní stůl, na kterém mám stabilně noťas, u kterého jím a piju a občas na něm při focení
stojím, sedím nebo ležím, když je modelka dlouhá a já nechci, aby zasahovala hlavou do břevna, na němž visí plátno u protější stěny.
Jenom k tomu obyčejnému kuchyňskému stolu a obyčejné jídelní židli potřebuju rámus, techno, které mi odhluční svět tam venku a hlídá mě ve světě uvnitř -- což tady v podkroví jde, nikoho neruším. Elektronický kravál přes mobil a repráček BOSE, v jejich hranicích se dá bezpečně psát.
Říkám to proto, že dřív jsem psal se špunty v uších u toho psacího stolu, a teď buď se sluchátky na uších, anebo v doslechu onoho "bosse", který ke mně nikoho jiného nepustí, když nechci, když potřebuju psát. U jídelního stolu. Velkého. Univerzálního.
A jak a kde píšete vy, autoři čeští? Co vám pomáhá k soustředění? Taky techno? Víno? Cigarety z okna, kterýma střídáte to víno? Pokojové rostliny?
Hluk je způsob ticha. Aspoň pro mě.
#TheOtherMilos #Writer #Photographer