neděle 22. dubna 2018

Potlesk, jeho zvuk po představení


Já vím, že věřit potlesku po premiéře (filmového Hastrmana, ale dosaďte si třeba jiný film) je ošidné, ale já tam v té Lucerně byl a ten potlesk měl jednu kvalitu: dojetí. Z toho potlesku bylo slyšet. Nebyl frenetický, nebyl ani ze slušnosti. Byl to zvuk dlaní, jež o sebe tlučou v dojetí, překvapení, možná i ohromení.
Když myslím dojetí, nemluvím o tom typu filmů, co vám rvou slzy z očí za každou cenu. Na to je tenhle film příliš ironický, pořád ty vypjaté emoce, a současně jejich neustálé shazování. Právě v tom vystihli scenárista Petr Hudský a scenárista/režisér důležitý aspekt mého psaní: snaha o velkou romantiku v neromantické době.
Vůbec nevadí, že tu ta ta kniha není celá, naopak, to by celovečerní stopáž (vlastně dost krátká) neunesla. Ale slyšel jsem i jiný potlesk po představení. A smích během něj. Gympláci v České Lípě. Jistě už viděli lepší filmy, jistě jich ještě hodně uvidí. Ale já tam s nimi v tom sále byl a cítil tu energii, to zaujetí, tu zvědavost, ty rozpaky, tu snahu uhýbat před velkými věcmi života, a přitom nemožnost uhnout, vědomí té nemožnosti, leda zavřít oči a zacpat si uši. A to ti mladí lidi určitě nechtěj dělat, naopak, oči, uši a pusu si otvírají už teď, a brzy přidají na intenzitě.
Jistě se filmový Hastrman nelíbil všem, ani všem stejně. Ale přijetí tohoto filmu svědčí aspoň, když pro nic jiného, pro jeho kontroverznost: jeden recenzent ho pomluví, jiný vychválí. Na ČSFD, kde hodnotí amatéři (diváci), se ten recenzentský rozptyl kupodivu kopíruje. Někdo dá odpad, jiný čtyři hvězdy, pět hvězd.
Jak je tohle možné? Možná se zde projevuje to, že Hastrman je dramatická adaptace románu, která je zároveň filmem, ale zároveň zůstává trochu literaturou.
Jak víme, když čteme román, každý si představuje ty scény, ty postavy, ty scenerie (trochu) jinak. Ve filmu vidíme a slyšíme všichni totéž.
Tady je to jinak. Protože jak je to s vnímáním? Nevnímáme tenhle film hlavně přes to, jací jsme sami? Pokud ano, je to jedna z nejzdařilejších filmových adaptací literárního díla. Tohle mi z toho vychází. Takže jestli se někdo těšil, že jako autor literární předlohy budu nadávat, musím ho zklamat.

neděle 15. dubna 2018

Co všecko má člověk na sebe vykecat?

Člověk je prázdnej, když dopíše knížku (ano, i spisovatel je pouhej člověk). Prázdnej jako po sexu. (pouhá slabá metafora) To, s čím rok dva žil, je najednou pryč jako další vztah, a on se s tím musí rozloučit jako se vztahem, kterej miloval. Ale miloval milovanou, nebo ten vztah? To je u psaní to kruciální -- musíte být v tom, ve vztahu se psaním, ne s holkou, co to inspiruje. Představuju si Johna Fowlese, dnes docela zapomenutého spisovatele, když končil psaní Francouzovy milenky, knížky, která mě spolu s Bulgakovovým Mistrem a Markétkou ovlivnila jako žádná jiná, snad ještě Nabokov a jeho Lolita, ta vášeň a láska a žárlivost tam byly podobné. Teď KAR, já a moje MĚSTO Karlovy Vary. Ale až na podzim... Ještě je čas. Vary jsou podzimní město. Goethe se v západních Čechách zamiloval do Ulriky, jež byla víc než o padesát let mladší, a já ho naprosto chápu: mohl jinak? Jasně, mohl to neudělat. a hlavně to mohl nezveřejnit, ututlat. Ale byl romantik, udělal to, zveřejnil to, lidi to věděli, i my to víme, takové mediální selfPR gesto zvládl málokdo, a pomohlo mu to víc než celé olbřímí dílo, jež napsal. Dichtung und Wahrheit? Dichtung und Facebook! Co všecko má člověk na sebe vykecat, aby se zapsal do dějin?

pátek 13. dubna 2018

Až zas postnete fotku

Britský výtvarný umělec Grayson Perry (chci výstavu v Praze!) řekl, že v dnešní době, kdy fotografuje téměř každý, vypovídá snímek sdílený na sociálních sítích ani ne tak o fotografovaném objektu, ale o fotografujícím subjektu (řekl to trochu jinak, ale to je teď fuk). To znamená, že fotkou, kterou postnete, posíláte do světa významný vzkaz o sobě samém, tak si to uvědomte, až to zas budete dělat. Snímky nemusí být dokonalé, vždyť i význační fotografové se dávno vzdali klasických postulátů, kupř. na uměleckém aktu už může být obličej, u focení nahoty nevadí, když jsou na kůži vidět otlaky od spodního prádla, klidně to můžete naflákat mobilem, a když použijete filtr, protestuje někdo? Kritici? Žádní kritici kromě lajkovacího publika už nejsou, a jestli se ještě dnes někdo považuje za arbitra přes fotku, co říká ty JO, ty NE, je na samém okraji příslušného diskurzu, má právo tam být, ale kromě pár umělců nikdo nevnímá jeho existenci. Proto i když vás sejme, buďte rádi, že jste mu aspoň stáli za to. Říkám si, jestli to není podobné s literaturou. Mimochodem, Grayson Perry se už od puberty pravidelně převléká za ženu (jak anglické), přestože je heterosexuál (nebo je aspoň tak třicet let ženatý a má dceru, ovšem nikdy nevíte), a v médiích vystupuje někdy jako žena, někdy jako muž. Ví, že má v sobě ženskou stránku, a nebojí se ji ukázat. V opačném gardu jsou muži za ženami -- ženské tohle dělají už dávno.

úterý 10. dubna 2018

Marihuana je lék?

Jsem migrenik od dětství. Nikoli opravdu vážný případ, nevidím auru, nezvracím z toho. Jenom to bolí jak sviňa, když to nepodchytím včas brufenem, a někdy nepomůže ani ten. Pravidelně jsem migrénu dostával v Domě pionýrů v Karlových Varech v sedmdesátých letech minulého století, když jsem na odpoledním promítání animovaných filmů vyfasoval sedačku příliš blízko plátna. Všechny sedačky byly příliš blízko, od té doby sedávám zásadně až vzadu, ať s holkou nebo bez. Ani pionýr jsem tehdy ještě nebyl, leda tak jiskra, ale nebyla to moje první migréna. Ta první přišla už v pěti letech, kdy jsem příliš prožíval chuť "ementálu" (rozuměj socialistického sýra, který se švýcarskému Emmenthaleru docela fikaně blížil). Sýr s dírami, možná hlavně ty díry, mi tak chutnal, že mi z toho začala třískat hlava. Od té doby si na ementál jakékoli provenience dávám bacha, i vzpomínky jsou schopné migrénu vyvolat. Nevěříte? Pak nejste migrenici. Nemigrenik migrenikovi nevěří. Posledně mě to zase chytlo. Prášky nepomohly. Co pomáhá? Zcela se znehybnit, nic nedělat, na nic nemyslet, hlavně na nic vzrušivého. Jenomže stejně se pohnete, stačí přehodit nohu přes nohu. Jak jsem se sunul čím dál níž pod jídelní stůl a zvažoval, že si půjdu lehnout (ležení nepomáhá, jen spánek, ale komu se chce spát v půl deváté večer?), uviděl jsem na kuchyňské lince za pomaluvarným hrncem ubalenou cigaretu z loňského léta, kterou jsem od té doby postrádal. Byla v ní kvalitní marihuana. V zoufalství jsem po ní sáhl a zapálil si. Upozorňuju, že thc pravidelně neužívám, na rozdíl od tabáku a alkoholu. Do půl hodiny byla bolest, zaťatá do hlavy jako sekyra, pryč -- hlava náhle lehká jako nafukovací balonek. Bez bolesti jsem si šel o půlnoci lehnout a spal spánkem spravedlivých do jedenácti dalšího dne. Takže za mě: Je marihuana lék? Jednoznačně. Legalizovat? Prosím.

pondělí 9. dubna 2018

Miloš Urban: Hastr-dandy na předpremiéře

Na první pohled je vidět, že čeští spisovatelé nakupují v konfekci. (O českých spisovatelkách se to říct nedá, ale vím jen o třech, které mají doma pár designových kousků vysoké módy.) U Miloše Urbana oceňuji, že sladil outfit se společenskou událostí, a sice premiérou filmu Hastrman podle jeho románu. Kombinace modré a zelené byla dlouhá léta tabu, ale spolu s nástupem hipsterské kultury se dostalo milosti i mnohem neočekávanějším barevným kombinacím, kupř. zelená/hnědá, zelená/šedá, hnědá/žlutá, růžová/oranžová, k tomu vousy, sukně apod. Urban není žádný hipster, udělal však dobře, když jejich vizuální ekologický signál proměnil v symbolické barvy vody, modrou a zelenou. Tmavomodrý oblek ze Zary, k němu antracitová košile, pletený modrý pásek od Markse a Spencera. V pořádku. Můžu nás to překvapit, ale jen na chvilku, barvy ladí. Vojensky zelené polobotky od Bati vůbec nejsou přes čáru (tak jako nic od Bati) a nenudí (tak jak by nudily černé). Majstrštykem outfitu je ovšem punkerská kravata z PunkShopu, která celkový vzhled jednak doplňuje, ale i narušuje tenkou žlutou a červenou linkou káry. Takový doplněk si může dovolit někdo, jemuž přece jen ještě zbylo nějaké sebevědomí, což se o mnoha lidech říci nedá. Tato kravata je je nenápadná známka punku, a kdo z vás ji má? Sníženou známku nedávám za boty, jež by podle některých nerozumů měly být červené, ale za chybějící klobouk a velmi slabý wetlook. #TheOtherMilos #filmhastrman #hautecoture #mockselfie Známka: 2

sobota 7. dubna 2018

Slibte to!

Sto čtyřicet let trvá ta strana, minulost někdy dobrá, hlavně však bídná. Teď má svůj sjezd. A jestli se sama nechce při příštích (pravděpodobně předčasných) volbách spláchnout, ať voličům slíbí velkolepé zvýšení platů státních zaměstnanců o dvacet procent (soukromý sektor bude kulhat za, ale aspoň bude kulhat, to je furt pohyb vpřed, že). Uspěje s tím, jako uspěla se zrušením třicetikorunového zdravotnického poplatku, ale tentokrát bude "najít zdroje" mnohem těžší. Ať hledá, dokud nepřijde další hospodářská krize. Pokud se jí podaří do dvou tří let zvednout platy aspoň o pět procent, tj. čtvrtinu slibovaného, mohla by ty další řádné volby za xy let vyhrát. Babiš se půjde klouzat, tohle jako magnát neslíbí ani své babišce. ČSSD se musí vyvarovat nacionalismu. Pokud zvýší platy (ber, kde ber), Češi jí půjdou na ruku a nebude jim ani moc vadit ta iritující EU. Máme se mít skoro tak dobře jako občané jejích bohatých států? No aby ne, proto jsme tam lezli, řečeno zobákem, co doma narost! Tradiční levicová strana nešla teď do holportu s Babišem, a zatraceně dobře udělala. Radikální zvýšení platů -- aspoň ten slib a jeho částečná realizace -- by ji mohla zachránit. Že půjde o prožírání budoucnosti, by jí nemělo vadit, s tím si levičáci nikdy nedělali hlavu. Říká pravičák, který fakt nechce, aby tahle cenná stará strana zanikla a nechala politiku. tj. správu veřejných věcí (a peněz na ně), vetřelcům, jako je Babiš. Příliš mnoho prostředků škodí. I na PR. David porazil Goliáše. Kde je Goliášovo PR? Jo, byl velkej, oukej. A furt si myslím, že Středula už je na odbory taky velký. Ať ho socani pustěj do vedení ČSSD, sakra. Ať se ukáže, vyděrač odborář. Hotovej Hoffa. Myslím, že na to má.

pátek 6. dubna 2018

Guru štěstí

Na to nemusíte být žádní guruové, stačí trocha životní zkušenosti. Jednou z nejdůležitějších životních zkušeností je naučit se prožívat jako dítě a uvědomit si to. Nemusí to být nic velkého, zkusme si zapsat aspoň jeden příjemný prožitek za každý den. Budeme když ne šťastní, tak aspoň šťastnější. Kdo neprožívá, je mrtvola. Kdo prožívá jen negativně a vyžívá se v tom, je upír. Upíři nikdy šťastní nebudou. Přitom ke štěstí stačí naprosté maličkosti: procházka v parku za slunného dne, bláznivě se točící dítě (jeho prožitek z točení i prožitek rodiče, který tu prostou radost pozoruje). Ale třeba stačí si něco koupit. Maličkost. Ponožky s jelenem? Brýle na čtení v národních barvách? Zlevněné chlazené kuře na víkend? Ale kdo by mluvil o nakupování, je na něm postavená ekonomika, nikoli štěstí per se. Ke štěstí stačí, když spatříte v očích svého partnera/své partnerky jiskřičku porozumění. Kdy se vám to povedlo naposled? Anebo oba při vaření večeře plácnete najednou úplně tu samou věc a pak se tomu zasmějete: my dva máme ty duše už úplně spojený. A když už jsme u večeře, i ta nespálená je drobná denní radost, a nemusí jít o nic drahého, na výborné lečo stačí jedna cibule, jedna paprika, jedno rajče a jedno vajíčko, sůl a pepř. Dá se to jíst každý den. Někdy se to povede tak, že je to lepší lahůdka než králičí hřbet od Pohlreicha. Chci říct, že starostí máme všichni strašně moc, a pak pro ty starosti zapomínáme na radosti. Přitom ty radosti tam jsou, jen je potřeba si je najít, zapamatovat a zapsat -- třeba za uši. Jinak se snad ani žít nedá. Nebuďme smutní Češi. Buďme veselí. Zvedněme tu blbou náladu. Jsme tady jen jednou.