neděle 21. října 2018

Taky žijete ve chlévě? Taky jím jezdíte? Dneska radši bez fotky.

Z minulého blogu už víte, že jsem auto neprodal. Takže v něm jezdím dál, teda minimálně, pokud zrovna nepotřebuju někam odvézt babičku, děti, nábytek a tak.
Myslel jsem, že hlavním důvodem nedohody s autobazarem byla požadovaná cena, ale včera jsem pochopil, že těch zádrhelů mohlo být víc.
Připoutal jsem Marianku, nastartoval, vycouval a vyslechl otázku z autosedačky: "A tati, uklízíš tady někdy?"
Někdy zareagujete impulzivně, přiznejte si, že taky nejste ideální rodiče. Já v tu chvíli jen neartikulovaně zařval  a má čerstvě šestiletá dcera mě pak po zbytek cesty do Bohnic napodobovala. (Jeli jsme tam za babičkou. Bydlí na sídláku...)
Protože to je strašně nefér. Majitel auta si auto nikdy nezasviní. To dělají ti, které vozí. Jenže dítě už si nepamatuje, čím vším ho posypalo, ulepilo, polilo, poblilo atd. A pak vám položí takovou urážlivou otázku.
Samozřejmě, že auto neuklízím. Nemá to cenu.
Dneska to pokračovalo luxováním bytu, jak jsem si postěžoval na FB. Když u sebe děti nemám, nedělám nic jiného než že uklízím. Odmašťuju koženou pohovku, kožené křeslo a koženou podnožku. Kůže, tam to ještě jde. Prostě to vydrhnete teplou vodou.
Horší jsou polstrované židle, je na nich staré kakao, kečup, hořčice, polívka, čokoláda, nudle, různé omáčky a zbytky lízátek. To prostě nevyčistíte, lepší je koupit nové židle, nejlépe kožené.
A nejhorší jsou koberce. Kožené koberce asi neexistujou, a jestli jo, budou moc drahé. Ale to, co je zašlapáno v mém peršanu, vám snad ani nebudu popisovat. Stačí, že šlapete po drobcích. A to je hororový zážitek.
Můžete je vyluxovat, a stejně tam nějaké vždycky zůstanou.
Jenomže při tom luxování třikrát šlápnete na puzzle, autíčko, poníky nebo, což je vražedné, LEGO.
Já vím, že v tom nejsem sám, že to znáte všichni, co máte děti. Ale já byl teď nachlazený, tak jsem o víkendu zůstal doma a uklízel.
Tak jen by mě zajímalo, jestli se po takovém víkendu taky tak těšíte DO PRÁCE jako já?

čtvrtek 13. září 2018

#TheOtherMilos: Autobizár

#TheOtherMilos: Autobizár: Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem? Prod...

Autobizár

Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem?
Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.


neděle 9. září 2018

Macbeth stažený z kůže... nebo aspoň ze slipů


Filmovému fandovi se stane, že viděl dřív film podle Shakespeara než divadelní inscenaci jedné z jeho her.
Stalo se mi to třeba u Hamleta, kdysi dávno v Macháčkově režii s Františkem Němcem v hlavní roli (v dnešní budově Státní opery, ale možná se pletu).
Samozřejmě jsem dříve znal Olivierova filmového Hamleta z roku 48, sám si ho režíroval, viděl jsem mnohokrát.
A co bylo lepší? Samozřejmě divadlo, české, Olivier neOlivier.  Ono je to totiž psáno pro divadlo, ne pro film.
No a teď se mi to stalo s Macbethem. Čet jsem ho na univerzitě, a i když anglista pod vedením prof. Hilského, vůbec jsem hru nepochopil. Stalo se mnohokrát. Ostatně jsem i nordista. Tam už jsem nepochopil ani... Nic.
Na stáži v Anglii jsem viděl Polanského Macbetha-film z roku 71 s Jonem Finchem v hlavní roli, byl jsem naprosto nadšený... ale stejně to celé  pořád tak úplně nepochopil.
Jako -- o ČEM to JE?
No a přišlo jaro 2018 a zhlédl jsem na Zábradlí Jařabovu verzi Macbetha: Too Much Blood. A ejhle, i nedovtipnému nedostudovanému a naprosto dutému žáku anglistiky se ozřejmilo, o čem ten Hamlet je.
Teda chci říct McDuff!
Teda chci říct Macduff!
Teda chci říct Macbeth.
Geniální představení, pro střední školy zvláště (moje úroveň).
Základky si taky přijdou na své, ta angličtina je tam základní.
Základní inscenace pro pochopení  McD...
Macbetha. Inscenace roku.
(A muj obrázek je staženej z netu, tentokrát...)

sobota 25. srpna 2018

HAIR


Mi řekl někdo: "Jsi zarostlej jako Ezau, shoď to." A jedna drzá panička mě oslovuje "Milouš" a kamarád zas práská dveřmi, aby to jako spadlo.
Je pravda, že od nějakých šestnácti let jsem obličejové ochlupení (angl. facial hair) přes tři neděle bujet nenechal. Zvláštní pocit, a příjemný, jak to člověka změní. Myslím podobu. Nepříjemné je to ve vedru. To se pak v tom porostu, jakkoli řídkém, drbete jako Rumcajs, který tam chová včely.
Jenže Rumcajs, to ně nějakej chlapák, ten si nemusí dokazovat, že mu ještě zbývá nějaký ten testosteroník -- vousy jsou totiž druhotným pohlavním znakem samců, stejně jako chlupatý hrudník, jsme se učili ve škole. Ale že bych si chtěl fotit hruď, to ani ne, opravdu nejsem Sean Connery.
Vousy jsou takové analogové, na rozdíl od vlasů si asi nikdo neaplikuje vousové toupée (to by bylo stejně absurdní jako falešné ochlupení na ženských nohách a v podpaží). Pokud tedy nejste tajný agent, soukromý detektiv nebo hipster, kterému to neroste. (Hormonální pomoc ženám přeoperovaným na muže je něco jiného, z nich bych si v životě legraci nedělal.)
No a teď mám dilema: shodit, nebo ne? Já vím, že řešíte zásadní existenciální nebo aspoň existenční otázky a zachraňujete planetu, to já taky, ale ty obličejové chlupy mě uvrhly v dilema. Fakt nevím, co s nimi. Mám je rád, jsou moje, ale zároveň mě rozčilují, škrábou a nedají se nijak vychovat, dělají si, co chtějí, rostou jak dříví v lese napadeném kyselým deštěm.
Mimochodem mám rád plakát k filmu Úsměvy smutných mužů (podle předlohy Josefa Formánka). Na ČSFD jsem na něj zas narazil a zjistil, že jsem teď něco mezi Švehlíkem a Duškem (s licencí určitou). Ovšem ten film je o alkoholismu a abstinování, z čehož mi vyplývá, že nejsem usmívající se smutný muž. Jsem občas veselý muž, který úsměvy šetří.
Každopádně jsem fousatější v životě nebyl! Jo a starší taky ne. Věřili byste?
Možná mi někdo poradí. S těmi vousy, myslím.


neděle 19. srpna 2018

Rádio je svoboda, Pobaltí úžasné, výročí smutné


Blíží se KULATÉ výročí okupce republiky vojsky Varšavské smlouvy. Byl mi necelý jeden rok, když vojáčci přitáhli, ale mluvilo se o tom do revoluce, pak už míň, když zas odtáhli (thank you, Mr. Kocáb), a dneska supermálo, snad se to na onen "černý svátek" zlepší.
Ale nejsem pesimista, naopak.
Vrátil jsem se z dovolené v pobaltských republikách, zrovna tam nějaké cvičení končilo NATO. Paráda, jen ať tam NATO zůstane ještě v době mých dětí a vnoučat a pravnoučat.
Ty republiky jsou v pohodě, těžko říct, která je krásnější. Nejzaostalejší asi Lotyšsko, ale možná právě o to půvabnější! Jo a mají v Rize knihovnu, která je inspirovaná Kaplického Blobem. Fotku sem dávat nebudu, najděte si. Takový hranatý Blob, vůbec ne špatný, nový landmark města.
V Lotyšsku skoro neumí anglicky, v Litvě taky ne. V Estonsku zato skoro všichni. Čím to asi je? Já vím čím, jsem lingvista.
Najetých 4 000 kilometrů za to stálo, včetně Polska, které je krásné, přátelské a fantasticky vzkvétá. Viděli jste Varšavu? Jak ji postavili nově podle toho, jak vypadala před válkou? Stojí za to. Jo a dejte si pierogy. Dávejte si je každý den.
Ve Vilniusu pak našince asi nejvíc nadchne Užupis, taková ta samostatná republika jako že nezávislá na státě, trochu Cimrman a trochu navážno. Ale v celé Litvě, teda kde se dá chytit, působí naprosto úžasná rozhlasová stanice LRT Opus. Něco jako naše Radio 1, ale bez těch otravných reklam, protože LRT Opus je veřejnoprávní.
Cestování po Pobaltí mi zpříjemnila spousta věcí a tohle rádio patří mezi ty nejpřednější. Dá se poslouchat na internetu, tak kdo má rád elektroniku a taneční hudbu, můžu jen doporučit.
https://streema.com/radios/LR_Opus
https://www.facebook.com/LRTOpus
Dnes postováno in memoriam DJ Loutka... R.I.P.

středa 25. července 2018

Taková ta letní předvolební

Klienti H-Systemu, co si postavili přes družstvo Svatopluk, se mají vystěhovat ze svých domků. Bůh ví, jak to dopadne. Ale marketingoví poradci poradili, a tak se do toho nějak vloží Babiš. Jestli domovy těm lidem zachrání, potvrdí se v roli spasitele. A ti, co nestavěli za vlastní na cizím a čekali, jak dopadnou soudy, možná taky něco dostanou, možná taky nic. Z toho, co do toho vložili. Taková necírkevní restituce, že.
Ani kdyby se to Babišovi nepovedlo, získal si nové voliče, anebo aspoň utvrdil ty stávající. On, nejmocnější, se jich nějak zastane. Jsem zvědav, jestli bude jmenovat Klause a lidi kolem něj, protože právě Klaus jako předseda vlády v 90. letech dopustil, aby hásystémovské podvody obraly o peníze tisíce lidí.
Ti lidé byli na něco takového nepřipravení. Nikdo je nevaroval. Klaus žvanil o neviditelné ruce trhu, ale že je ta ruka někdy černá a bezostyšně krade, to si nechal pro sebe. Lidi věřili v porevoluční pořádky, a kauzou H-System za to dostali krutý výprask. Za co konkrétně? Za svou naivitu, že je postkomunistický stát ochrání.
Takže jestli se Babiš chce za podvedené bít, dobře, má na to peníze i moc. Pak ať ale jmenuje všechny, kteří něco takového dopustili a jejichž vinou se jako mor rozlezla českou společností příslovečná blbá nálada. Snad nezmíní toho člověka na K. Ne, nemyslím Kafku.
Jestliže to neudělá, bude jeho "pomoc" jen další štafetou v nekončící kampani za hnutí ANO -- tedy hlavně za sebe sama. A my nenaivní mu to zase nesežereme.
Doufám, že nenaivních bude přibývat.