středa 6. března 2019

Jak zatančit fotku

Laterně Magice, nejzvláštnější scéně Národního divadla, je 60 let. V roce 1958 přivezl Alfréd Radok na bruselské Expo show kombinující hned několik uměleckých disciplín, hlavně divadlo, film a tanec. Show měla úspěch. Po návratu domů se Laterna Magika etablovala jako svébytný divadelní žánr a na Expu 67 v Montrealu vzbudila nadšení pro malou socialistickou zemi, kde by snad i ti komunisti mohli do roka ukázat svou lidskou tvář. Na Laterně jsem byl asi před patnácti lety, představení si nepamatuju, bylo to nepřehledné a zastaralé a naprosto neemotivní. A teď jsem byl zas. Show se jmenuje Human Locomotion, tedy Lidský pohyb, a hraje se česko-anglicky (což je tady asi tradice). V hledišti místní i cizinci, ale nakonec: všichni spokojení. Režisérská dvojice SKUTR nespojila filmové klipy s herectvím, což u tradičních laternovských inscenací vyžadovalo přesnou, až otrockou synchronicitu. Vsadila na taneční čísla, která berou dech a zůstávají na pozadí oční sítnice ještě dlouho po představení. Filmové dotáčky tu ani nejsou potřeba: Human Locomotion vypráví autentický historický příběh, k němuž mám osobní vztah: použil jsem ho jako vedlejší motiv žárlivosti ve svém románu Závěrka (2017), "milostném" příběhu "modelky" a "fotografa". Když jsem knihu psal, nevěděl jsem, že Laterna má tohle na repertoáru. Moje chyba. V dějinách umění, jež jsou jen specifickou historií lidstva a světa, známe některé umělce, kteří zabíjeli. (A spoustu jich zajisté neznáme.) Umělci mají k odebírání lidských životů svůj vztah: často je ukazují i tematizují spolu s jinými ukrutnostmi, ale ve svém životě nikdy nikoho nezabili a třeba ani neviděli mrtvolu. O básníku Villonovi se traduje, že zabil kněze. O malíři Caravaggiovi, že si se svým sokem zahrál tenis a pak mu chtěl uříznout penis (kvůli ženské, kterou maloval a miloval a která nejspíš byla prostitutka), což se mu nepovedlo, zato mu rozřízl stehenní tepnu a tím ho zabil.
No a kromě dalších tu byl fenomenální anglický fotograf Eadweard Muybridge (původně Edward Muggeridge), který se odstěhoval do Ameriky. I jemu šlo o čest, ale asi ještě víc ho spalovala žárlivost. Věnoval se studiu pohybu lidí i zvířat a jeho touhou bylo přesně ten pohyb zobrazit a rozfázovat, což nebylo v 19. století nic snadného. Muybridge na to přišel, díky němu vznikly pozdější "movies" neboli "moving pictures", pohyblivé obrázky. No a taky zabil svého milostného soka, s nímž udržovala poměr jeho manželka, když fotograf jezdil po Amwerice a fotil. Muybridgeovi se však dostal do rukou dopis, kteří si milenci vyměnili. Vydal se za sokem, zaklepal na dveře, a když muž přišel otevřít, Muybridge mu sdělil, že mu nese na ten dopis odpověď, a bez dalších cirátů ho zastřelil. Kdo kdy pocítil osten žárlivosti, jistě to gesto pochopí. Soud vraha zprostil viny, měl pro jeho čin pochopení. Muybridge se pak dál věnoval focení a bádání a své nejlepší věci vymyslel právě v tomto období. Kdyby ho odsoudili a popravili, nevymyslel by už nic. Takže jaká je cena lidského života? A jaká je cena umění a umělce?
Příběh fotografa pohybu předvádí Laterna Magica skvěle, eroticky, živočišně, žárlivě. V hlavní roli Marek Daniel. A ne, žádnej Tonda Blaník, proboha. Dosavadní zážitek roku? Pro mě ano. A vůbec nevadí, že to hrajou už léta.

neděle 3. března 2019

Na Sedmičce kopeček, na kopečku Domeček...

Jinak řečeno Domus Vitae -- Dům života. www.domusvitae.cz Najdete ho ještě snad ve Stromovce, na samém kraji, a je to bývalý drážní domek.
Je krásný zvenčí i zevnitř, stojí nad železničním tunelem. Když jsem na Sedmičce bydlel poprvé (2011--2014), bylo uvnitř pusto. Jezdil jsem kolem s kočárkem a říkal si, jaká je to škoda. Říkal si to evidentně i někdo další. A v roce 2015 tu otevřel komunitní centrum, pomáhající seniorům s přechodem z aktivní práce do (aktivního!) důchodu. Jak je vidět na titulní fotce, zdaleka tam nechodí jen senioři. Což by ani samo o sobě nebylo špatné, jen chci zdůraznit, že to není klub důchodců, naopak, chodí sem rodiny s dětmi nebo mladí milenci se psem (seděli vedle nás). Domeček patří sice už do katastru Bubenče, ale z Holešovic to je sem přes cíp Stromovky a ulici.
Holešovice, potažmo Praha Sedm, je nejlepší adresa, na které jsem kdy bydlel, a v to počítám všecky své bývalé pražské adresy, tu karlovarskou i tu londýnskou. Taková neziskovka, jako je Domus Vitae, jistě funguje i jinde, ale mě uvádí v nadšení, že je i u nás na Sedmičce. Skvělý nápad, skvělý projekt, skvělá atmosféra. Jo, a to růžový víno ve zdejší kavárně si dejte. Růžový víno nejsou růžový brejle. Růžový víno je radost ze života. PS. Kdo sem nechodí debužírovat, může si tu na nějaké akci udělat radost i jinak. Dnes odpoledne si tu lidi vyměňovali deskové hry. www.domecek-stromovka.cz

středa 27. února 2019

Nebojte se Bergmana

Taky jste chodili na Bergmana do filmového klubu, když jste byli mladí a ještě jste měli zájem o umělecké filmy? Já jo. Viděl jsem tam Felliniho, Buňuela, Tarkovského, Vláčila, Truffauta, Wajdu atd. A taky pár snímků od Bergmana, který by se loni dožil 100 let. Teď se mi v Divadle Na Zábradlí v Personách Jana Mikuláška znamenitě připomněly. Divadelní herci tu hrají nejen role z Bergmanových filmů, ale svým způsobem i herce, kteří je ve filmech ztvárňovali: náhle se mi vybavil Max Von Sydow, Liv Ullmannová, Ingrid Thulinová, Bibi Anderssonová, Erland Josephson. Všecka ta řácká severská depka, všecky ty krajiny duše, ta bezvýchodnost zdánlivě jednoduchých odchodů. Dobrá rada: Představení si nejlépe užijete, pokud máte něco z Bergmana nakoukáno. Nemusíte vidět Scény z manželského života, tady je vztah postav jasný a univerzální, strhující duet Petry Bučkové a Jakuba Žáčka je asi nejvděčnější částí představení, kdo se v něm nepozná, nebyl dlouho ženatej/vdaná. Složitější je to se složitými dramaty filmů jako Persona, Hodina vlků nebo Sedmá pečeť a dalších, tady bych přípravu doporučil. O to lépe si vychutnáte úžasný výkon herců, hlavně Jany Plodkové. Vojtěcha Vondráčka a Barboru Bočkovou jsem viděl na jevišti poprvé a oba mě nadchli. Inscenaci naštěstí nechybí humor, který ji pravidelně odlehčuje například hudebními čísly. Seversky depresivní variace na Severní vítr je krutý přesně vystihuje hravou, trochu poťouchlou povahu celé této košaté bergmaniády.

neděle 17. února 2019

Sherlock Holmes Na Zábradlí stojí za to


Podivuhodný případ pana Holmese -- pojďte do divadla!
Po Macbethovi, který mě neskutečně pobavil (protože se v něm skoro nemluví) a jiné neskutečně naštval (protože jak to, že se v Shakespearovi skoro nemluví?) přišel David Jařab s další anglickou ikonou: Sherlockem Holmesem.
Ať není zklamaný ten, kdo čeká vyšetřování zločinu a odhalení viníka. Tady velkého detektiva vidíme "mezi případy" nebo na samém konci své kariéry, pod vlivem opia a depresí. Realisticky vzato, takhle to Sherlock přesně mohl mít (kdyby skutečně existoval), protože ve skutečnosti neumí žít: živí se jen tragickými (a jistě i vzrušujícími) životy jiných lidí. I proto je tak dobrý myslitel, ale zároveň nanicovatý člověk.
To obyčejné, všednodenní, ho nezajímá, jenže právě takový "všední" zločin se tu odehraje. Nebudu moc spojlerovat, ale je to zločin, který se ve viktoriánské Anglii páchal často a obecně by se dal nazvat zneužíváním dětí pro to či ono.
Ve svém šokujícím díle The Other Victorians (Jiní Viktoriáni) z roku 1966 to popsal americký, loni zesnulý akademik Steven Marcus. Jako jeden z prvních badatelů poukázal na to, že za panování královny Viktorie, době puritánské a nepřimhuřující oči ani před takovým "prohřeškem", jako je polibek snoubenců na veřejnosti, se hřešilo ještě víc než dneska.
Bohužel i s dětmi, z nichž některé musely těžce pracovat a jiné si vydělávaly na živobytí prodáváním svého těla. Jejich život měl minimální cenu.
Jařabovo pojetí jednoho případu Sherlocka Holmese se k této temné tváři viktoriánské éry vrací, přestože o "případ" vlastně nakonec nešlo -- jenom o strašlivý, docela běžný zločin.

neděle 21. října 2018

Taky žijete ve chlévě? Taky jím jezdíte? Dneska radši bez fotky.

Z minulého blogu už víte, že jsem auto neprodal. Takže v něm jezdím dál, teda minimálně, pokud zrovna nepotřebuju někam odvézt babičku, děti, nábytek a tak.
Myslel jsem, že hlavním důvodem nedohody s autobazarem byla požadovaná cena, ale včera jsem pochopil, že těch zádrhelů mohlo být víc.
Připoutal jsem Marianku, nastartoval, vycouval a vyslechl otázku z autosedačky: "A tati, uklízíš tady někdy?"
Někdy zareagujete impulzivně, přiznejte si, že taky nejste ideální rodiče. Já v tu chvíli jen neartikulovaně zařval  a má čerstvě šestiletá dcera mě pak po zbytek cesty do Bohnic napodobovala. (Jeli jsme tam za babičkou. Bydlí na sídláku...)
Protože to je strašně nefér. Majitel auta si auto nikdy nezasviní. To dělají ti, které vozí. Jenže dítě už si nepamatuje, čím vším ho posypalo, ulepilo, polilo, poblilo atd. A pak vám položí takovou urážlivou otázku.
Samozřejmě, že auto neuklízím. Nemá to cenu.
Dneska to pokračovalo luxováním bytu, jak jsem si postěžoval na FB. Když u sebe děti nemám, nedělám nic jiného než že uklízím. Odmašťuju koženou pohovku, kožené křeslo a koženou podnožku. Kůže, tam to ještě jde. Prostě to vydrhnete teplou vodou.
Horší jsou polstrované židle, je na nich staré kakao, kečup, hořčice, polívka, čokoláda, nudle, různé omáčky a zbytky lízátek. To prostě nevyčistíte, lepší je koupit nové židle, nejlépe kožené.
A nejhorší jsou koberce. Kožené koberce asi neexistujou, a jestli jo, budou moc drahé. Ale to, co je zašlapáno v mém peršanu, vám snad ani nebudu popisovat. Stačí, že šlapete po drobcích. A to je hororový zážitek.
Můžete je vyluxovat, a stejně tam nějaké vždycky zůstanou.
Jenomže při tom luxování třikrát šlápnete na puzzle, autíčko, poníky nebo, což je vražedné, LEGO.
Já vím, že v tom nejsem sám, že to znáte všichni, co máte děti. Ale já byl teď nachlazený, tak jsem o víkendu zůstal doma a uklízel.
Tak jen by mě zajímalo, jestli se po takovém víkendu taky tak těšíte DO PRÁCE jako já?

čtvrtek 13. září 2018

#TheOtherMilos: Autobizár

#TheOtherMilos: Autobizár: Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem? Prod...

Autobizár

Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem?
Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.