středa 6. března 2019

Jak zatančit fotku

Laterně Magice, nejzvláštnější scéně Národního divadla, je 60 let. V roce 1958 přivezl Alfréd Radok na bruselské Expo show kombinující hned několik uměleckých disciplín, hlavně divadlo, film a tanec. Show měla úspěch. Po návratu domů se Laterna Magika etablovala jako svébytný divadelní žánr a na Expu 67 v Montrealu vzbudila nadšení pro malou socialistickou zemi, kde by snad i ti komunisti mohli do roka ukázat svou lidskou tvář. Na Laterně jsem byl asi před patnácti lety, představení si nepamatuju, bylo to nepřehledné a zastaralé a naprosto neemotivní. A teď jsem byl zas. Show se jmenuje Human Locomotion, tedy Lidský pohyb, a hraje se česko-anglicky (což je tady asi tradice). V hledišti místní i cizinci, ale nakonec: všichni spokojení. Režisérská dvojice SKUTR nespojila filmové klipy s herectvím, což u tradičních laternovských inscenací vyžadovalo přesnou, až otrockou synchronicitu. Vsadila na taneční čísla, která berou dech a zůstávají na pozadí oční sítnice ještě dlouho po představení. Filmové dotáčky tu ani nejsou potřeba: Human Locomotion vypráví autentický historický příběh, k němuž mám osobní vztah: použil jsem ho jako vedlejší motiv žárlivosti ve svém románu Závěrka (2017), "milostném" příběhu "modelky" a "fotografa". Když jsem knihu psal, nevěděl jsem, že Laterna má tohle na repertoáru. Moje chyba. V dějinách umění, jež jsou jen specifickou historií lidstva a světa, známe některé umělce, kteří zabíjeli. (A spoustu jich zajisté neznáme.) Umělci mají k odebírání lidských životů svůj vztah: často je ukazují i tematizují spolu s jinými ukrutnostmi, ale ve svém životě nikdy nikoho nezabili a třeba ani neviděli mrtvolu. O básníku Villonovi se traduje, že zabil kněze. O malíři Caravaggiovi, že si se svým sokem zahrál tenis a pak mu chtěl uříznout penis (kvůli ženské, kterou maloval a miloval a která nejspíš byla prostitutka), což se mu nepovedlo, zato mu rozřízl stehenní tepnu a tím ho zabil.
No a kromě dalších tu byl fenomenální anglický fotograf Eadweard Muybridge (původně Edward Muggeridge), který se odstěhoval do Ameriky. I jemu šlo o čest, ale asi ještě víc ho spalovala žárlivost. Věnoval se studiu pohybu lidí i zvířat a jeho touhou bylo přesně ten pohyb zobrazit a rozfázovat, což nebylo v 19. století nic snadného. Muybridge na to přišel, díky němu vznikly pozdější "movies" neboli "moving pictures", pohyblivé obrázky. No a taky zabil svého milostného soka, s nímž udržovala poměr jeho manželka, když fotograf jezdil po Amwerice a fotil. Muybridgeovi se však dostal do rukou dopis, kteří si milenci vyměnili. Vydal se za sokem, zaklepal na dveře, a když muž přišel otevřít, Muybridge mu sdělil, že mu nese na ten dopis odpověď, a bez dalších cirátů ho zastřelil. Kdo kdy pocítil osten žárlivosti, jistě to gesto pochopí. Soud vraha zprostil viny, měl pro jeho čin pochopení. Muybridge se pak dál věnoval focení a bádání a své nejlepší věci vymyslel právě v tomto období. Kdyby ho odsoudili a popravili, nevymyslel by už nic. Takže jaká je cena lidského života? A jaká je cena umění a umělce?
Příběh fotografa pohybu předvádí Laterna Magica skvěle, eroticky, živočišně, žárlivě. V hlavní roli Marek Daniel. A ne, žádnej Tonda Blaník, proboha. Dosavadní zážitek roku? Pro mě ano. A vůbec nevadí, že to hrajou už léta.

neděle 3. března 2019

Na Sedmičce kopeček, na kopečku Domeček...

Jinak řečeno Domus Vitae -- Dům života. www.domusvitae.cz Najdete ho ještě snad ve Stromovce, na samém kraji, a je to bývalý drážní domek.
Je krásný zvenčí i zevnitř, stojí nad železničním tunelem. Když jsem na Sedmičce bydlel poprvé (2011--2014), bylo uvnitř pusto. Jezdil jsem kolem s kočárkem a říkal si, jaká je to škoda. Říkal si to evidentně i někdo další. A v roce 2015 tu otevřel komunitní centrum, pomáhající seniorům s přechodem z aktivní práce do (aktivního!) důchodu. Jak je vidět na titulní fotce, zdaleka tam nechodí jen senioři. Což by ani samo o sobě nebylo špatné, jen chci zdůraznit, že to není klub důchodců, naopak, chodí sem rodiny s dětmi nebo mladí milenci se psem (seděli vedle nás). Domeček patří sice už do katastru Bubenče, ale z Holešovic to je sem přes cíp Stromovky a ulici.
Holešovice, potažmo Praha Sedm, je nejlepší adresa, na které jsem kdy bydlel, a v to počítám všecky své bývalé pražské adresy, tu karlovarskou i tu londýnskou. Taková neziskovka, jako je Domus Vitae, jistě funguje i jinde, ale mě uvádí v nadšení, že je i u nás na Sedmičce. Skvělý nápad, skvělý projekt, skvělá atmosféra. Jo, a to růžový víno ve zdejší kavárně si dejte. Růžový víno nejsou růžový brejle. Růžový víno je radost ze života. PS. Kdo sem nechodí debužírovat, může si tu na nějaké akci udělat radost i jinak. Dnes odpoledne si tu lidi vyměňovali deskové hry. www.domecek-stromovka.cz