Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.
Žádné komentáře:
Okomentovat