Velikonoční pondělí jsem jako kluk nenáviděl. Denní můra Velikonoc, které se ani neslavily, až na pečení mazanců a barvení vajíček. To se ale dělalo předtím. Pak prima víkend a obávané pondělí. Vyplatit mámu, symbolicky, a dostat čokoládová vajíčka, to se ještě dalo vydržet. Ale pak nasednout s pomlázkami do auta a nechat se odvézt za sestřenicemi, to už si říkalo o žaludeční vředy. A pak hody hody doprovody, pištění, upocené nahánění po bytě, mydlení holek, až papírové mašličky lítaly, předstírání, že si to všichni užíváme, tenkrát nás u toho dospělí nefotili a natáčet video nebylo na co, naštěstí. Holky byly spokojené, vajíčka dala krásná, a já s bráchou se na zpáteční cestě šeptem dohadoval, že příští rok se hodíme marod. Nechápali jsme, proč tu šaškárnu s pomlázkami musíme podstupovat. Copak sestřenice potřebovaly pomladit? To by z nich mohla být taky třeba mimina. Teta to potřebovala, ale na té se už ráno vyřádil strejda, ale stejně nesměl na pomlázku moc tlačit, protože by ho teta seřvala. Stačilo, když jednou po pomlázce poznamenal, že teta má tak velké pozadí, že být v roce 1912 na Titatniku, mohla tu díru od ledové kry zasednout a stát se hrdinkou, protože by se nikomu nic nestalo. Pak s ním půl roku nemluvila. Letos pomlázku nemám. Ale mám kytku a asi vím, na co ji použiju. Ženu ani květinou neuhodíš, slýchávám od dětství, ale teď si říkám: a proč ne? Třeba se jí to bude líbit a může mi to hned vrátit. Kdyby se holky a kluci mlátili kytkama, třeba by zůstali věčně mladí. Už se těším na zítřek: květinové pondělí.
Žádné komentáře:
Okomentovat