KARlovy Vary

Karlovy Vary jsou město, o kterém se mluví o něco víc než dřív.
Skončil 54. filmový festival, město se už v létě ubírá do svého celoročního mimofestivalového spánku.
Na festival přijela ministryně financí a mluvila o tom, že hotel Thermal bude opraven včetně bazénu. Ale nějak jsem přeslechl, že bazén bude opraven ve své původní podobě.
Bazén na skále má u nás málokteré město. Ten karlovarský je unikát a přispívá k unikátnímu geniu loci tohoto města. Bohužel jdou řeči, že z bazénu bude další "spa", že bude rozdělen podobně, jako je rozdělen náš národ (ti přemýšlející proti těm, kteří chtějí jednak vůdce, co to za ně odmaká. ale potřebuje jejich hlas a peníze, a jednak prezidenta, který bude sprosťačit a potáhne je na východ).
Je ironické, že za komunistů získaly Karlovy Vary dvě kvalitní stavby: hotel Thermal s bazénem a Vřídelní, tehdy Gagarinovu kolonádu. Poté už tam nic takto kvalitního s veřejnou funkcí nevzniklo, i když terminál letiště není nijak špatný, ale znám ho jen z fotek.
Thermal je brutalistní stavba, která prý už ze své podstaty nerespektuje své okolí. Ale Thermal je věžová brána do vnitřního města, připravuje na to, jak moc vertikální Karlovy Vary jsou. Vřídelní kolonáda tak radikální není, přestože mezi starolilci, kteří ji chtějí nahradit kopií dávné kolonády litinové, budí větší vášně. Pro mě je to stavba pokorná, oproti Thermalu podélná a vodorovná asi jako antický chrám, s jedinou věží, která je ze skla a objímá sloupec vývěru vřídla. Ani tato věž však nijak nekonkuruje vznosné vertikalitě chrámu sv. Máří Magdaleny. Moc doufám, že vřídlo se do tohoto svého chrámku brzy vrátí.
Až pojedete na příští filmové festivaly, zamyslete se nad kvalitou Thermalu a Vřídelní kolonády. Poznáte ji mimo jiné i tím, že je vám v těchto stavbách dobře. Chcete tam pobývat, chcete se tam vracet.
Moc si přeju, že tam ještě dlouho budou. A na Thermal jako státní majetek milerád ze svých daní přispěju. Zatím jsem přispěl i románem KAR. Prej se tam dost vraždí, až moc, říkají někteří. Na citlivé čtenáře z toho jde hrůza. Ale já tou knihou chtěl Karlovým Varům pomoct. Doufám, že v nich skvělé stavby Vřídelní kolonáda a Thermal (i s původním bazénem) zůstanou. A že město konečně získá nějakou vysokou školu, aby už nemuselo být městem mrtvých dětí.

Jak zatančit fotku

Laterně Magice, nejzvláštnější scéně Národního divadla, je 60 let. V roce 1958 přivezl Alfréd Radok na bruselské Expo show kombinující hned několik uměleckých disciplín, hlavně divadlo, film a tanec. Show měla úspěch. Po návratu domů se Laterna Magika etablovala jako svébytný divadelní žánr a na Expu 67 v Montrealu vzbudila nadšení pro malou socialistickou zemi, kde by snad i ti komunisti mohli do roka ukázat svou lidskou tvář. Na Laterně jsem byl asi před patnácti lety, představení si nepamatuju, bylo to nepřehledné a zastaralé a naprosto neemotivní. A teď jsem byl zas. Show se jmenuje Human Locomotion, tedy Lidský pohyb, a hraje se česko-anglicky (což je tady asi tradice). V hledišti místní i cizinci, ale nakonec: všichni spokojení. Režisérská dvojice SKUTR nespojila filmové klipy s herectvím, což u tradičních laternovských inscenací vyžadovalo přesnou, až otrockou synchronicitu. Vsadila na taneční čísla, která berou dech a zůstávají na pozadí oční sítnice ještě dlouho po představení. Filmové dotáčky tu ani nejsou potřeba: Human Locomotion vypráví autentický historický příběh, k němuž mám osobní vztah: použil jsem ho jako vedlejší motiv žárlivosti ve svém románu Závěrka (2017), "milostném" příběhu "modelky" a "fotografa". Když jsem knihu psal, nevěděl jsem, že Laterna má tohle na repertoáru. Moje chyba. V dějinách umění, jež jsou jen specifickou historií lidstva a světa, známe některé umělce, kteří zabíjeli. (A spoustu jich zajisté neznáme.) Umělci mají k odebírání lidských životů svůj vztah: často je ukazují i tematizují spolu s jinými ukrutnostmi, ale ve svém životě nikdy nikoho nezabili a třeba ani neviděli mrtvolu. O básníku Villonovi se traduje, že zabil kněze. O malíři Caravaggiovi, že si se svým sokem zahrál tenis a pak mu chtěl uříznout penis (kvůli ženské, kterou maloval a miloval a která nejspíš byla prostitutka), což se mu nepovedlo, zato mu rozřízl stehenní tepnu a tím ho zabil.

No a kromě dalších tu byl fenomenální anglický fotograf Eadweard Muybridge (původně Edward Muggeridge), který se odstěhoval do Ameriky. I jemu šlo o čest, ale asi ještě víc ho spalovala žárlivost. Věnoval se studiu pohybu lidí i zvířat a jeho touhou bylo přesně ten pohyb zobrazit a rozfázovat, což nebylo v 19. století nic snadného. Muybridge na to přišel, díky němu vznikly pozdější "movies" neboli "moving pictures", pohyblivé obrázky. No a taky zabil svého milostného soka, s nímž udržovala poměr jeho manželka, když fotograf jezdil po Amwerice a fotil. Muybridgeovi se však dostal do rukou dopis, kteří si milenci vyměnili. Vydal se za sokem, zaklepal na dveře, a když muž přišel otevřít, Muybridge mu sdělil, že mu nese na ten dopis odpověď, a bez dalších cirátů ho zastřelil. Kdo kdy pocítil osten žárlivosti, jistě to gesto pochopí. Soud vraha zprostil viny, měl pro jeho čin pochopení. Muybridge se pak dál věnoval focení a bádání a své nejlepší věci vymyslel právě v tomto období. Kdyby ho odsoudili a popravili, nevymyslel by už nic. Takže jaká je cena lidského života? A jaká je cena umění a umělce?

Příběh fotografa pohybu předvádí Laterna Magica skvěle, eroticky, živočišně, žárlivě. V hlavní roli Marek Daniel. A ne, žádnej Tonda Blaník, proboha. Dosavadní zážitek roku? Pro mě ano. A vůbec nevadí, že to hrajou už léta.

Na Sedmičce kopeček, na kopečku Domeček...

Jinak řečeno Domus Vitae -- Dům života. www.domusvitae.cz Najdete ho ještě snad ve Stromovce, na samém kraji, a je to bývalý drážní domek.

Je krásný zvenčí i zevnitř, stojí nad železničním tunelem. Když jsem na Sedmičce bydlel poprvé (2011--2014), bylo uvnitř pusto. Jezdil jsem kolem s kočárkem a říkal si, jaká je to škoda. Říkal si to evidentně i někdo další. A v roce 2015 tu otevřel komunitní centrum, pomáhající seniorům s přechodem z aktivní práce do (aktivního!) důchodu. Jak je vidět na titulní fotce, zdaleka tam nechodí jen senioři. Což by ani samo o sobě nebylo špatné, jen chci zdůraznit, že to není klub důchodců, naopak, chodí sem rodiny s dětmi nebo mladí milenci se psem (seděli vedle nás). Domeček patří sice už do katastru Bubenče, ale z Holešovic to je sem přes cíp Stromovky a ulici.

Holešovice, potažmo Praha Sedm, je nejlepší adresa, na které jsem kdy bydlel, a v to počítám všecky své bývalé pražské adresy, tu karlovarskou i tu londýnskou. Taková neziskovka, jako je Domus Vitae, jistě funguje i jinde, ale mě uvádí v nadšení, že je i u nás na Sedmičce. Skvělý nápad, skvělý projekt, skvělá atmosféra. Jo, a to růžový víno ve zdejší kavárně si dejte. Růžový víno nejsou růžový brejle. Růžový víno je radost ze života. PS. Kdo sem nechodí debužírovat, může si tu na nějaké akci udělat radost i jinak. Dnes odpoledne si tu lidi vyměňovali deskové hry. www.domecek-stromovka.cz

Nebojte se Bergmana

Taky jste chodili na Bergmana do filmového klubu, když jste byli mladí a ještě jste měli zájem o umělecké filmy? Já jo. Viděl jsem tam Felliniho, Buňuela, Tarkovského, Vláčila, Truffauta, Wajdu atd. A taky pár snímků od Bergmana, který by se loni dožil 100 let. Teď se mi v Divadle Na Zábradlí v Personách Jana Mikuláška znamenitě připomněly. Divadelní herci tu hrají nejen role z Bergmanových filmů, ale svým způsobem i herce, kteří je ve filmech ztvárňovali: náhle se mi vybavil Max Von Sydow, Liv Ullmannová, Ingrid Thulinová, Bibi Anderssonová, Erland Josephson. Všecka ta řácká severská depka, všecky ty krajiny duše, ta bezvýchodnost zdánlivě jednoduchých odchodů. Dobrá rada: Představení si nejlépe užijete, pokud máte něco z Bergmana nakoukáno. Nemusíte vidět Scény z manželského života, tady je vztah postav jasný a univerzální, strhující duet Petry Bučkové a Jakuba Žáčka je asi nejvděčnější částí představení, kdo se v něm nepozná, nebyl dlouho ženatej/vdaná. Složitější je to se složitými dramaty filmů jako Persona, Hodina vlků nebo Sedmá pečeť a dalších, tady bych přípravu doporučil. O to lépe si vychutnáte úžasný výkon herců, hlavně Jany Plodkové. Vojtěcha Vondráčka a Barboru Bočkovou jsem viděl na jevišti poprvé a oba mě nadchli. Inscenaci naštěstí nechybí humor, který ji pravidelně odlehčuje například hudebními čísly. Seversky depresivní variace na Severní vítr je krutý přesně vystihuje hravou, trochu poťouchlou povahu celé této košaté bergmaniády.

Sherlock Holmes Na Zábradlí stojí za to

Podivuhodný případ pana Holmese -- pojďte do divadla!
Po Macbethovi, který mě neskutečně pobavil (protože se v něm skoro nemluví) a jiné neskutečně naštval (protože jak to, že se v Shakespearovi skoro nemluví?) přišel David Jařab s další anglickou ikonou: Sherlockem Holmesem.
Ať není zklamaný ten, kdo čeká vyšetřování zločinu a odhalení viníka. Tady velkého detektiva vidíme "mezi případy" nebo na samém konci své kariéry, pod vlivem opia a depresí. Realisticky vzato, takhle to Sherlock přesně mohl mít (kdyby skutečně existoval), protože ve skutečnosti neumí žít: živí se jen tragickými (a jistě i vzrušujícími) životy jiných lidí. I proto je tak dobrý myslitel, ale zároveň nanicovatý člověk.
To obyčejné, všednodenní, ho nezajímá, jenže právě takový "všední" zločin se tu odehraje. Nebudu moc spojlerovat, ale je to zločin, který se ve viktoriánské Anglii páchal často a obecně by se dal nazvat zneužíváním dětí pro to či ono.
Ve svém šokujícím díle The Other Victorians (Jiní Viktoriáni) z roku 1966 to popsal americký, loni zesnulý akademik Steven Marcus. Jako jeden z prvních badatelů poukázal na to, že za panování královny Viktorie, době puritánské a nepřimhuřující oči ani před takovým "prohřeškem", jako je polibek snoubenců na veřejnosti, se hřešilo ještě víc než dneska.
Bohužel i s dětmi, z nichž některé musely těžce pracovat a jiné si vydělávaly na živobytí prodáváním svého těla. Jejich život měl minimální cenu.
Jařabovo pojetí jednoho případu Sherlocka Holmese se k této temné tváři viktoriánské éry vrací, přestože o "případ" vlastně nakonec nešlo -- jenom o strašlivý, docela běžný zločin.

Taky žijete ve chlévě? Taky jím jezdíte? Dneska radši bez fotky.

Z minulého blogu už víte, že jsem auto neprodal. Takže v něm jezdím dál, teda minimálně, pokud zrovna nepotřebuju někam odvézt babičku, děti, nábytek a tak.
Myslel jsem, že hlavním důvodem nedohody s autobazarem byla požadovaná cena, ale včera jsem pochopil, že těch zádrhelů mohlo být víc.
Připoutal jsem Marianku, nastartoval, vycouval a vyslechl otázku z autosedačky: "A tati, uklízíš tady někdy?"
Někdy zareagujete impulzivně, přiznejte si, že taky nejste ideální rodiče. Já v tu chvíli jen neartikulovaně zařval  a má čerstvě šestiletá dcera mě pak po zbytek cesty do Bohnic napodobovala. (Jeli jsme tam za babičkou. Bydlí na sídláku...)
Protože to je strašně nefér. Majitel auta si auto nikdy nezasviní. To dělají ti, které vozí. Jenže dítě už si nepamatuje, čím vším ho posypalo, ulepilo, polilo, poblilo atd. A pak vám položí takovou urážlivou otázku.
Samozřejmě, že auto neuklízím. Nemá to cenu.
Dneska to pokračovalo luxováním bytu, jak jsem si postěžoval na FB. Když u sebe děti nemám, nedělám nic jiného než že uklízím. Odmašťuju koženou pohovku, kožené křeslo a koženou podnožku. Kůže, tam to ještě jde. Prostě to vydrhnete teplou vodou.
Horší jsou polstrované židle, je na nich staré kakao, kečup, hořčice, polívka, čokoláda, nudle, různé omáčky a zbytky lízátek. To prostě nevyčistíte, lepší je koupit nové židle, nejlépe kožené.
A nejhorší jsou koberce. Kožené koberce asi neexistujou, a jestli jo, budou moc drahé. Ale to, co je zašlapáno v mém peršanu, vám snad ani nebudu popisovat. Stačí, že šlapete po drobcích. A to je hororový zážitek.
Můžete je vyluxovat, a stejně tam nějaké vždycky zůstanou.
Jenomže při tom luxování třikrát šlápnete na puzzle, autíčko, poníky nebo, což je vražedné, LEGO.
Já vím, že v tom nejsem sám, že to znáte všichni, co máte děti. Ale já byl teď nachlazený, tak jsem o víkendu zůstal doma a uklízel.
Tak jen by mě zajímalo, jestli se po takovém víkendu taky tak těšíte DO PRÁCE jako já?

#TheOtherMilos: Autobizár

#TheOtherMilos: Autobizár: Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem? Prod...

Autobizár

Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem?
Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.

Macbeth stažený z kůže... nebo aspoň ze slipů

Filmovému fandovi se stane, že viděl dřív film podle Shakespeara než divadelní inscenaci jedné z jeho her.
Stalo se mi to třeba u Hamleta, kdysi dávno v Macháčkově režii s Františkem Němcem v hlavní roli (v dnešní budově Státní opery, ale možná se pletu).
Samozřejmě jsem dříve znal Olivierova filmového Hamleta z roku 48, sám si ho režíroval, viděl jsem mnohokrát.
A co bylo lepší? Samozřejmě divadlo, české, Olivier neOlivier.  Ono je to totiž psáno pro divadlo, ne pro film.
No a teď se mi to stalo s Macbethem. Čet jsem ho na univerzitě, a i když anglista pod vedením prof. Hilského, vůbec jsem hru nepochopil. Stalo se mnohokrát. Ostatně jsem i nordista. Tam už jsem nepochopil ani... Nic.
Na stáži v Anglii jsem viděl Polanského Macbetha-film z roku 71 s Jonem Finchem v hlavní roli, byl jsem naprosto nadšený... ale stejně to celé  pořád tak úplně nepochopil.
Jako -- o ČEM to JE?
No a přišlo jaro 2018 a zhlédl jsem na Zábradlí Jařabovu verzi Macbetha: Too Much Blood. A ejhle, i nedovtipnému nedostudovanému a naprosto dutému žáku anglistiky se ozřejmilo, o čem ten Hamlet je.
Teda chci říct McDuff!
Teda chci říct Macduff!
Teda chci říct Macbeth.
Geniální představení, pro střední školy zvláště (moje úroveň).
Základky si taky přijdou na své, ta angličtina je tam základní.
Základní inscenace pro pochopení  McD...
Macbetha. Inscenace roku.
(A muj obrázek je staženej z netu, tentokrát...)

HAIR

Mi řekl někdo: "Jsi zarostlej jako Ezau, shoď to." A jedna drzá panička mě oslovuje "Milouš" a kamarád zas práská dveřmi, aby to jako spadlo.
Je pravda, že od nějakých šestnácti let jsem obličejové ochlupení (angl. facial hair) přes tři neděle bujet nenechal. Zvláštní pocit, a příjemný, jak to člověka změní. Myslím podobu. Nepříjemné je to ve vedru. To se pak v tom porostu, jakkoli řídkém, drbete jako Rumcajs, který tam chová včely.
Jenže Rumcajs, to ně nějakej chlapák, ten si nemusí dokazovat, že mu ještě zbývá nějaký ten testosteroník -- vousy jsou totiž druhotným pohlavním znakem samců, stejně jako chlupatý hrudník, jsme se učili ve škole. Ale že bych si chtěl fotit hruď, to ani ne, opravdu nejsem Sean Connery.
Vousy jsou takové analogové, na rozdíl od vlasů si asi nikdo neaplikuje vousové toupée (to by bylo stejně absurdní jako falešné ochlupení na ženských nohách a v podpaží). Pokud tedy nejste tajný agent, soukromý detektiv nebo hipster, kterému to neroste. (Hormonální pomoc ženám přeoperovaným na muže je něco jiného, z nich bych si v životě legraci nedělal.)
No a teď mám dilema: shodit, nebo ne? Já vím, že řešíte zásadní existenciální nebo aspoň existenční otázky a zachraňujete planetu, to já taky, ale ty obličejové chlupy mě uvrhly v dilema. Fakt nevím, co s nimi. Mám je rád, jsou moje, ale zároveň mě rozčilují, škrábou a nedají se nijak vychovat, dělají si, co chtějí, rostou jak dříví v lese napadeném kyselým deštěm.
Mimochodem mám rád plakát k filmu Úsměvy smutných mužů (podle předlohy Josefa Formánka). Na ČSFD jsem na něj zas narazil a zjistil, že jsem teď něco mezi Švehlíkem a Duškem (s licencí určitou). Ovšem ten film je o alkoholismu a abstinování, z čehož mi vyplývá, že nejsem usmívající se smutný muž. Jsem občas veselý muž, který úsměvy šetří.
Každopádně jsem fousatější v životě nebyl! Jo a starší taky ne. Věřili byste?
Možná mi někdo poradí. S těmi vousy, myslím.

Rádio je svoboda, Pobaltí úžasné, výročí smutné

Blíží se KULATÉ výročí okupce republiky vojsky Varšavské smlouvy. Byl mi necelý jeden rok, když vojáčci přitáhli, ale mluvilo se o tom do revoluce, pak už míň, když zas odtáhli (thank you, Mr. Kocáb), a dneska supermálo, snad se to na onen "černý svátek" zlepší.
Ale nejsem pesimista, naopak.
Vrátil jsem se z dovolené v pobaltských republikách, zrovna tam nějaké cvičení končilo NATO. Paráda, jen ať tam NATO zůstane ještě v době mých dětí a vnoučat a pravnoučat.
Ty republiky jsou v pohodě, těžko říct, která je krásnější. Nejzaostalejší asi Lotyšsko, ale možná právě o to půvabnější! Jo a mají v Rize knihovnu, která je inspirovaná Kaplického Blobem. Fotku sem dávat nebudu, najděte si. Takový hranatý Blob, vůbec ne špatný, nový landmark města.
V Lotyšsku skoro neumí anglicky, v Litvě taky ne. V Estonsku zato skoro všichni. Čím to asi je? Já vím čím, jsem lingvista.
Najetých 4 000 kilometrů za to stálo, včetně Polska, které je krásné, přátelské a fantasticky vzkvétá. Viděli jste Varšavu? Jak ji postavili nově podle toho, jak vypadala před válkou? Stojí za to. Jo a dejte si pierogy. Dávejte si je každý den.
Ve Vilniusu pak našince asi nejvíc nadchne Užupis, taková ta samostatná republika jako že nezávislá na státě, trochu Cimrman a trochu navážno. Ale v celé Litvě, teda kde se dá chytit, působí naprosto úžasná rozhlasová stanice LRT Opus. Něco jako naše Radio 1, ale bez těch otravných reklam, protože LRT Opus je veřejnoprávní.
Cestování po Pobaltí mi zpříjemnila spousta věcí a tohle rádio patří mezi ty nejpřednější. Dá se poslouchat na internetu, tak kdo má rád elektroniku a taneční hudbu, můžu jen doporučit.
https://streema.com/radios/LR_Opus
https://www.facebook.com/LRTOpus
Dnes postováno in memoriam DJ Loutka... R.I.P.

Taková ta letní předvolební

Klienti H-Systemu, co si postavili přes družstvo Svatopluk, se mají vystěhovat ze svých domků. Bůh ví, jak to dopadne. Ale marketingoví poradci poradili, a tak se do toho nějak vloží Babiš. Jestli domovy těm lidem zachrání, potvrdí se v roli spasitele. A ti, co nestavěli za vlastní na cizím a čekali, jak dopadnou soudy, možná taky něco dostanou, možná taky nic. Z toho, co do toho vložili. Taková necírkevní restituce, že.
Ani kdyby se to Babišovi nepovedlo, získal si nové voliče, anebo aspoň utvrdil ty stávající. On, nejmocnější, se jich nějak zastane. Jsem zvědav, jestli bude jmenovat Klause a lidi kolem něj, protože právě Klaus jako předseda vlády v 90. letech dopustil, aby hásystémovské podvody obraly o peníze tisíce lidí.
Ti lidé byli na něco takového nepřipravení. Nikdo je nevaroval. Klaus žvanil o neviditelné ruce trhu, ale že je ta ruka někdy černá a bezostyšně krade, to si nechal pro sebe. Lidi věřili v porevoluční pořádky, a kauzou H-System za to dostali krutý výprask. Za co konkrétně? Za svou naivitu, že je postkomunistický stát ochrání.
Takže jestli se Babiš chce za podvedené bít, dobře, má na to peníze i moc. Pak ať ale jmenuje všechny, kteří něco takového dopustili a jejichž vinou se jako mor rozlezla českou společností příslovečná blbá nálada. Snad nezmíní toho člověka na K. Ne, nemyslím Kafku.
Jestliže to neudělá, bude jeho "pomoc" jen další štafetou v nekončící kampani za hnutí ANO -- tedy hlavně za sebe sama. A my nenaivní mu to zase nesežereme.
Doufám, že nenaivních bude přibývat.

Modrá je zase sexy

Spousta lidí zapíjí žal kvůli důvěryhodné Babišově vládě tolerované komunisty. Já zapíjím modrým vínem přizvání Makedonie do NATO, protože to oslabí ruský vliv na Balkáně.
Pořád jsme v NATO i my a během trvání této vlády z něj nevystoupíme, dokonce snad budeme platit ona dvě požadovaná procenta, doufám, zdroje tu jsou, jak pravil klasik.
Pořád jsme v EU a během trvání této vlády z ní nevystoupíme. Předseda té vlády má své zvrácené charisma a našim zvráceným voličům se líbí stejně jako náš zvrácený prezident. Budiž.
Zvrácených je nás hodně, tak nebo onak, takže ve dvou vrcholných státních funkcích jsou tihle dva zvrácení muži. OK. My je přežijeme.
V parlamentu máme kvalitní a nekvalitní opozici. Ta kvalitní, a relativně silná, se skládá z ODS a Pirátů. Když pominu názorové rozdíly, vidím budoucí možnou spolupráci. Prvovoliči a mladí lidé vůbec budou v příštích volbách pro Piráty, jejich tátové a mámy pro ODS.
Optimistická předpověď: 18 % pro Piráty a 18 % pro ODS. Když se spojí (a zakážou si spory a historické výčitky) , vyhrajou nad ANO, které má pořád svoji omšelou agendu a očekávatelnou mediální masáž -- ale ty se vyčerpají.
ODS se už očistila a Piráti se ukážou. Třeba budou i oni státotvorní. Po dětských přešlapech se jeví jako solidní strana. Stejně jako provinilí rodičové: ODS.
Pirátská vlajka bude jednou tmavěmodrá. Uvidíte.
Anebo se pletu. Pletu se rád.
(Na mém ilustračním fotu je Lucie Van Koten, děkuju za modelling. Pro vás, čtenáře, se dívá doprava.)

Chudý a bohatý -- film o Česku, který by mohl být na přespříštích Varech

Zkusil jsem si "filmovou" fotku dvou střech, na něž se dívám z aťasu.
Vlevo (typicky vlevo, že) barák, o nějž se špatně starají. Ten vikýř, co tam není vidět, otevřel v zimě vítr a pak tam asi tak čtyři měsíce pršelo. Vpravo pěkná nová střecha, v ní obrovský byt rodiny s dvěma dětmi. Nejsem šmírák, ale jako okenní kuřák zhruba vím, kdo naproti bydlí a co se tam děje, přestože nikoho z těchto přes-uličních sousedů neznám.
Dalo by se říct, že zchátralé komíny vlevo jsou krásnější a romantičtější. Ale zkuste mít takový komín nad sebou, když má táhnout.
Jako Praha před 89. rokem -- krásná ruina, nad níž srdce plakalo a duše plesala. Dnes (z)dravá turistická atrakce, z níž se Pražanům někdy zvedá žaludek.
Tady na spodní sedmičce to není tak zlé, i když cizinců je i tady hodně, a to je dobře, přebývají tu u lidí v soukromí, v hotelech, anebo studenti v létě na koleji ekonomické školy.
Jenom chci říct, že rozdíl těch, co se sami protlučou, a těch, co nikdy, je problém celočeský.
Češi jsou egalitáři, nemají rádi sociální rozdíly, nesnášejí ty nad sebou a pohrdají těmi pod sebou. Chtějí rovnost, ale nějaké ty výhody navíc pro sebe. Nic moc národ, co?
Což nakonec není zase TAK špatné. Ruský mužik, na rozdíl od českého souseda, si s chutí kopne do chudáka ležícího v příkopě, ale jak přijede honorace, může se mu uklanět.

Zeman je komunistický prezident

Vrátil se tam, odkud vzešel. Druhá Babišova vláda je s podporou komunistů -- ani oni, stejně jako Zeman, si nepřejí člověka prosazovaného ČSSD jménem Poche na místě ministra zahraničí. Je příliš proevropský, zatímco Zeman a komunisti straní Rusům a jejich vlivu. Halí to za národní zájmy, ale jsou to zájmy imperiálního Ruska.
Komunistům zvoní hrana, stejně jako ČSSD, možná se do parlamentu o příštích volbách nedostanou, spíš ano, ale s bídným výsledkem.
Komunisti kolem sebe kopou v předsmrtné agónii, zestárli, mladých hejlů mají málo, ale jsou na koni, dřevění koníci na malovaném kolotoči, na cestě ke koníkům houpacím, ale jsou teď zdánlivě mocní, budou druhou babišovskou vládu tolerovat, pokud se Babiš bude plazit před tč prezidentem.
Tč prezident to vyhraje nad Babišem, protože Babiš už neví, co má dělat, točí se na kolotoči a mediální guru mu radí aspoň v tomhle případě blbě.
Takže snad může říct pár lidí mimo politiku: pokud chce Babiš něčeho dosáhnout, upozadí své ego a nechá premiérovat někoho jiného z ANO, sám bude šedá eminence. Možná by něčeho dosáhl, takovou vládu by možná podpořily zdravé (ozdravené) strany typu ODS a přidaly by svoji agendu.
Je ovšem otázka, jestli by ji Zeman jmenoval. Kontroverzní Babiš jako ministerský předseda mu vyhovuje, protože on, Zeman, ho může vydírat prostřednictvím svých věrných proruských komunistů (a některých proruských jurodivců v ČSSD).

Praha má festival

a já se neskutečně těším jak na zdejší Metronome, tak na pozdější ostravské Colours.
Do Ostravy pojedu literárním expresem a budu v něm číst z Hastrmana, tak kdo se mnou chce jet vlakem, pořiďte se jízdenku právě na tento spoj. Vsadím se, že jste se mnou ještě nejeli, protože já jezdím vlakem málokdy. A navíc budu číst. V červenci máte příležitost!
Teď v červnu půjdu na Metronome pěšky, protože se koná na Výstavišti v Holešovicích a já bydlím přesně 550 metrů od Křižíkovy fontány (hastrmani se musej furt jistit). A beru si tam foťák a budu ten festival fotit  a možná si vyfotím Davida Byrnea, což jsem si teda kdysi, když mi bylo 18 a poslouchal jsem Talking Heads, fakt nedovedl představit.
Davidovi je 66 a pro mě je star No.1 letošního festivalu. Dělá pořád skvělou hudbu, pusťte si třeba tenhle klip s ním a se St. Vincent:
https://www.youtube.com/watch?v=hpPYKJAnwUo
David Byrne je takovej David Lynch hudby, že jo? Musim si ho vyfotit! Třeba i proto, abych věděl, jak mám vypadat, až mi bude 66...

Jak píšu

By mě zajímalo, jak jiní spisovatelé píšou. Se mě na to ptají novináři -- jak je to u mě. Ty rituály, ta vůně jablek snad, ta chuť sušenky praskající mezi zuby, nebo snad soška buddhy na poličce, kterou musím občas pohladit po plešaté kebuli.
Ale u mě to tak není, vlastně je to taková středněvěká guerilla. Už nepotřebuju psací úřednický stůl po babičce z první republiky jako dřív, i když  ho, poničený, pořád ještě mám. Stačí mi kuchyňský/jídelní stůl, na kterém mám stabilně noťas, u kterého jím a piju a občas na něm při focení
stojím, sedím nebo ležím, když je modelka dlouhá a já nechci, aby zasahovala hlavou do břevna, na němž visí plátno u protější stěny.
Jenom k tomu obyčejnému kuchyňskému stolu a obyčejné jídelní židli potřebuju rámus, techno, které mi odhluční svět tam venku a hlídá mě ve světě uvnitř -- což tady v podkroví jde, nikoho neruším. Elektronický kravál přes mobil a repráček BOSE, v jejich hranicích se dá bezpečně psát.
Říkám to proto, že dřív jsem psal se špunty v uších u toho psacího stolu, a teď buď se sluchátky na uších, anebo v doslechu onoho "bosse", který ke mně nikoho jiného nepustí, když nechci, když potřebuju psát. U jídelního stolu. Velkého. Univerzálního.
A jak a kde píšete vy, autoři čeští? Co vám pomáhá k soustředění? Taky techno? Víno? Cigarety z okna, kterýma střídáte to víno? Pokojové rostliny?
Hluk je způsob ticha. Aspoň pro mě.
#TheOtherMilos #Writer #Photographer

Hastrmani rádi New York - dojem druhý

Hastr-selfie v Central Parku... Háje, jezera a rybníčky tu mají krásný, kolem poetické oblé skalky svažující se až do vody, i lodičky se půjčujou, holky všech barev seděj v nich nebo na samým kraji břehu... Jsem byl ve svým živlu, i když jsem zabloudil v hlubokým lese, a uprostřed New Yorku! A celní ani bezpečnostní kontroly na JFK pak vůbec nic neodhalily, hrnek sem, hrnek tam, různě po kufru, všechny zdánlivě prázdný, ale s přilepeným víčkem... Nikdy bych byl nečekal, že v dohledu mrakodrapů existuje tak kultivovaná a bezpečná divočina. Jo a na blešáku koupíte parádní starej porcelán za pár babek na pár babek. Kdo potřebuje Sotheby´s? #HastrmanAbroad

Seš ňákej jinej...

říkají mi lidi po mém návratu z New Yorku.

Byl jsem tam poprvé, asi to člověka fakt obohatí, možná i posune, těžko změní. Chvíli jste pak jako vyměnnění, potom stejně zas upadnete do domácího bahýnka sebe sama. Aspoň já mám tu zkušenost i z jiných zemí. Pro vás cestovatele jistě nic nového.
Co se mi líbilo nejvíc? Muzeum MET se vstupenkou platící tři dny (tam bych mohl normálně žít týden a nevycházet, živit se jenom uměním) a Central Park (tam bych mohl žít týden, živit se veverkami a pivem na občerstvovacích zahrádkách, odkud si to pivo nesmíte odnést, ale zase mimo tu zahrádku smíte kouřit).
Co se nelíbilo: Politická korektnost vycepovaná do obludnosti: chcete se dobře najíst v deli nebo podobném bistru (neplatí pro restaurace a bary, ale ty jsou zas dost drahé), ale nemůžete si k tomu dát pivo ani víno, protože ho prostě nenabízejí. Takže vodu nebo limonádu, ber, nebo nech. To je pro Evropana mého ražení fakt eklhaft.
Politická korektnost NYstyle má svá pozitiva: lidi vám neustále chtějí s něčím pomoct. Stalo se nám, když jsme se zmateně rozhlíželi po peróně v metru, že vykoukl řidič soupravy (černoch krásně vysmátej, v pohodě, jako všichni tam) z okýnka a halekal na nás, ať přijdem blíž, že nám poradí. Krása. Srdečnost, ohleduplnost (hlavně automobilistů k sobě navzájem a chodcům), respekt ke komukoliv, i k těm, co furt choděj na červenou. Dobroty z deli zanechávané u spících bezdomovců (a samozřejmě i softdrinky nebo kafe s ledem, nikdy krabicák!).
New York je jiný než náš středoevropský svět. Jsem rád, že jsem zpátky, ale za tu zkušenost děkuju.

Světlo za žlutým lánem

Vadí mi, že premiér je trestně stíhaný, ale ještě víc mi vadí, že je v kolosálním střetu zájmů. Vadí mi, že si miliardář může zaplatit marketing, který oblbne třicet procent voličů prázdnými, ale líbivými jednoduchými hesly.
Tradiční politická rétorika je pryč, zvítězí větší a bohatší populista. Tradiční politické strany jsou slabé a jdou do kopru (tam stejně kvete řepka).
Populista v čele státu není pravičák ani levičák, z obou ideologií si vždy vezme to, čím se opět zalíbí. Skutečný vliv v zemi má on a několik  dalších oligarchů, ale tihle bohatci ho nemají rádi, aspoň někteří z nich. Protože on je premiér (v demisi) a jeho vliv je tudíž ještě výraznější.
Pokud Babišovi nedokážou čelit skutečně politické strany, je potřeba, aby některý z těch bohatýrů průmyslu udělal přesně to, co před časem udělal Babiš: nakoupil média, reklamky a marketéry, nakoupil (pardon, přesvědčil) osobnosti a založil svou JÁstranu nazvanou Světlé zítřky, nebo ještě lépe Německé platy do každé rodiny, v níž mu tito lidé budou dělat křoví na volebních kandidátkách. Důležité je, aby nebyl stíhaný policií a aspoň zpočátku nakukal lidem, že není ve střetu zájmů.
Takový ne(o)politik Babiše porazí.
Jestli pak bude líp, to nevím. Doufám, že jo. už kvůli svým dětem.
Syn je tři a půl měsíce po těžké operaci páteře, minulý týden začal opět chodit. Jak ho lékaři na motolské spondylochirurgii pod vedením Mudr. Štulíka narovnali, vyrostl o hlavu. Užívá si ležení na zádech -- tohle nemohl dělat od svých deseti let.
Teď je mu osmnáct, sleduje politiku, na podzim půjde poprvé volit. Začít komunálkami taky není špatné.
(foto ilustrační, optimistické)