středa 30. prosince 2009
Všechno nejlepší v novém roce,
ten starý koneckonců nebyl zas tak špatný (přestože jsem z vážných rodinných důvodů musel zrušit svůj vlastní chystaný sňatek ani ne měsíc před dnem S -- třeba). No a protože mám teď ze "staré" knížky novou radost, musím tu fotku obálky španelského LM plesknout i sem, takže se omlouvám za to vytahování se na pomyslných kšandách, ale zrovna mi přišel do Arga první autorský výtisk (středa 30.12.), a přestože je tu ani ne poloprázdno, já si tu můžu uspořádat menší oslavu. Chodit mezi svátky do práce mě bavilo vždycky -- a někdy to člověka nečekaně odmění. A teď jdu hledat bublinky. Měly by tu někde za stohy rukopisů ještě nějaké být...
pondělí 21. prosince 2009
Povídka pro vánoční speciál Magazínu HN
Proces jedné proměny
Když se Josef K. jednou ráno probudil z nepokojných snů, zjistil, že se v posteli proměnil v doktora práv.
Ležel si na zádech pod těžkou peřinou, a když trochu zvedl hlavu, viděl, že na duchně leží diplom a index. Obojí si s údivem prohlédl a prsty si umazal od ještě čerstvého inkoustu.
Co se to se mnou stalo, pomyslel si, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do ložnice vešla Elsa, jeho žena. Nesla tác se snídaní a byla nahá, až na šifónový šál ovázaný kolem pasu, s velkým uzlem pod pupíkem a oběma konci povlávajícími kolem klína.
Josef odvrátil pohled k oknu a pomyslel si: co kdybych se ještě trochu prospal, aspoň se konečně probudím a budu moct začít pracovat. Ale teplé ruce jeho ženy ho pohladily po tváři, odklidily diplom i index a postavily snídani na volnou část postele. Josef si všiml, že na podnosu leží i svazek červených a bílých karafiátů.
Podíval se na budík, který stál na prádelníku. Pane na nebi, pomyslel si. Vždyť je půl deváté, pomalu tři čtvrtě, a ručičky si jdou klidně dál. Že by byl nezazvonil?
„Klid, drahý,“ pohladila ho Elsa podruhé a nalila mu z konvičky čaj. „Dneska s dětmi do školky ani do školy nemusíš, odvezla jsem je sama. V klidu se nasnídej, tohle je tvůj slavný den. Chceš pustit televizi? Anebo ti mám zatančit?“
Josef K. otevřel pusu překvapením a ona mu do ní něžně vložila namazaný toast.
Pak někdo zazvonil, žena na sebe hodila světlemodrý župan a šla otevřít. Vzápětí se do ložnice nahrnula jeho stará rodina: maminka, tatínek a sestra. Maminka plakala štěstím, tatínek mu třásl rukou a sestra řekla tenkým hlasem: „Pepíku, já ti tady před rodiči slibuju, že taky co nevidět vystuduju.“
Josef chtěl vstát z postele, ale nechtěli ani slyšet, ať prý klidně leží a dojí si snídani, přece se hned první den nikam nepožene.
Pak se rozezněl zvonek znova. Vešli dva muži v černém, jeden se představil jako Verner, druhý jako Werner. První mluvil česky s anglickým přízvukem a měl na hlavě buřinku, druhý mluvil čistě a na hlavě mu seděla kavkazská papacha. Obleky měli podobné, ale Werner měl na tom svém červenou stužku s kulatým zlatavým metálem, patrně za zásluhy.
„Jsme vaši dozorci,“ řekli na vysvětlenou, a když Josef K. namítl, že to musí být omyl, protože on dozorce nepotřebuje, vybídli ho, aby se oblékl, že ho zavezou do kanceláře. Bránil se, ale i manželka Elsa ho pobízela, že do své nové kanceláře musí, není zbytí, a tak se konečně oblékl a jel. Limuzína byla tak veliká, že si na zadním sedadle mohl natáhnout nohy, a pořád špičkou polobotek nedosáhl na sedadlo před sebou.
Kancelář se nalézala na Karlově náměstí, v domě s desítkou jiných právních kanceláří, všechny měly dole u vchodu mosazné tabulky se jménem, ani JUDr Josef K. tam nechyběl. Verner s Wernerem ho odvezli do prvního patra a otevřeli polstrované dveře. Uviděl velkou místnost s vysokým stropem a velkým stolem a právě za něj byl novopečený doktor posazen. Vstoupila asistentka, měla dlouhé nohy, krátkou sukni a světlý přeliv. Položila před Josefa modré desky a stříbrné pero (značka Mont Blanc) a řekla: „Já jsem Erna.“ Pak zavrtěla prdelkou a odběhla.
„Necháme vás vaší práci,“ řekl Verner. Werner poplácal Josefa po rameni, pak odešli. Josef K. osaměl, promnul si oči a uvědomil si, že si v tom spěchu zapomněl vyčistit zuby. Kdybych si tak mohl dát kafe, pomyslel si, a v tom vešla Erna s termoskou a šálkem.
„To máte na celý den,“ řekla, a namísto aby odešla, lehla si u dveří na bok, aby nikdo nemohl vstoupit, a dívala se, jak Josef pije kávu. „Můžeme se i vykoupat, na patře jsou lázně, i parní,“ vrněla polohlasně, komíhala nohama a podpírala si dlaní bradu.
Josef K. se raději zahleděl do modrých desek. Byla v nich právní expertiza řešící pronájem jakéhosi jezera a přilehlého zábavního parku na sto let -- za dvě stě padesát tisíc korun ročně, proti čemuž někdo podal protest. Expertizu vypracovali tři právníci, shodli se, že pronájem je bezchybný a není proti zákonům republiky ani unie, jejich podpisy to stvrzovaly a chyběl jediný. Bylo tam předtištěné jméno: Josef K.
Josef K. se zavrtěl a Erna řekla ode dveří: „Až to podepíšeš, sundám si sukni a zbytek bude na tobě.“
Zrudl a rozkřikl se: „Mám milující manželku a dvě děti, mě nějaká sukně nezajímá.“
Erna si svlékla sukni a hodila mu ji obloukem na hlavu. „Tvoje manželka byla u toho, když mě vybírali, bambulo. Já se jí líbila nejvíc. Mám si sundat i kalhotky?“ Zatřepala nohama ve vzduchu.
Josef K. se dovtípil, že zamítavá odpověď je žádná odpověď, a když kývl hlavou – poněkud fatalisticky --, připojil svůj podpis k ostatním.
První den se povedl a ostatní také. Občas ho Verner s Wernerem odvezli na výjezdní zasedání do Brna, do Písku, do Přerova nebo do Ostravy, kde se setkával s jinými právníky, ale i předsedy místních organizací a spolků, a sem tam i s podnikatelskou elitou. Na všechny udělal ohromný dojem a oni zase na něj, ostatně všichni byli inženýři ekonomie nebo magistři obchodního práva, to by byl neřekl, kolika výtečnými vzdělanci se tato země honosí.
I v Josefově rodině teď všechno klapalo. Pětiletá dcera Bára si přestala hrát s dětským stetoskopem a do medvídka už nepíchala injekce s limonádou. Namísto toho v jednom kuse kreslila pokroucené čáry, zdánlivě připomínající paragrafy. Devítiletý Jeník zcela přestal zlobit, už nestrkal šroubovák do zásuvky. Namísto toho se naučil nazpaměť Máchovu báseň Máj, sám od sebe, bez příkazů či pobízení. Když se ho rodiče v radostném ohromení po večerní recitaci zeptali, co ho k tomu vedlo, prohlásil, že chce být jako tatínek a dobře ví, že musí umět nazpaměť tisíce řádků. Josef K. se dmul pýchou, a když večer ležel s rukama pod hlavou v posteli, vklouzla Elsa do ložnice se sektem a dvěma sklenkami, dala mu napít a hned se s ním pomilovala. Potom se sklopenýma očima přednesla prosbu, aby se tolik nemyl, určitě ne každý den a raději ani obden, protože ji vzrušuje, když je špinavý a mužně zapáchá.
Josef K. byl tedy špinavý, ale i šťastný jako blecha. Podepisoval expertizy se samozřejmostí, s jakou televizní superstar rozdává autogramy, a přestože v něm Verner s Wernerem nikdy nepřestali vzbuzovat nejistotu hraničící s úzkostí, s Ernou si rozuměl skvěle, protože ho při souloži oslovovala „doktore“, úplně stejně jako jeho milovaná žena, ale navíc s ním dvakrát týdne sdílela v úřadě tureckou lázeň – o tom neměla Elsa tušení, to úžasné milenecké tajemství bylo jen jeho a Erny.
Dva měsíce po zázračné proměně v doktora práv ho Verner s Wernerem vyzvedli doma, dovolili, aby se dlouhým polibkem rozloučil s manželkou, a pak ho odvezli do Ruzyně, odkud spolu s pěti předsedy největších politických stran, několika advokáty a hrstkou významných ředitelů polostátních podniků odletěl tryskovým letadlem, které patřilo jednomu z účastníků výletu, ale on nevěděl kterému, do Španělska na fotbalový zápas Realu Madrid s pražskou Slavií. A přestože ho fotbal zajímal naposledy v patnácti letech, na madridském stadionu seděl spolu se smetánkou v lóži VIP, přes nějakých dvacet třicet hlav viděl na španělského krále a fotbalistům českého týmu fandil jako o život. Prohráli, ale to nevadilo, dozorci Verner a Werner byli se svěřeným doktorem spokojeni.
O to větší byl Josefův zmatek, když ho po návratu neodvezli limuzínou domů, jak byl zvyklý, ale do špinavého pavlačového bytu na kraji města. Tam ho zamkli a zmizeli. Nebylo tam nic, jen židle a stůl, na němž stála termoska s kafem, a v rohu místnosti se černal proleželý kavalec.
Josef K. litoval, že u sebe nemá mobilní telefon a nemůže zavolat manželce ani Erně. Zůstal zde celou noc, z níž část strávil v polospánku, z něhož ho co chvíli vytrhl hlad, část ale v starostech a nejasných nadějích, které však vedly jen k tomu závěru, že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí a všestrannými ohledy snášet ty nepochopitelné nesnáze, ten zákeřný zvrat doposud šťastného osudu.
A brzy ráno, když na kavalci po všem tom kafi a s kručícím žaludkem konečně usnul, ho zburcoval Werner jako neurvalý bachař, a vždycky tak uhlazený Verner ho hrubě dostrkal ke dveřím.
V limuzíně seděl mezi nimi, zeptal se jednou, co se děje a kam vlastně jedou, ale dočkal se jen zarputilého mlčení. Svítalo, když po lesní cestě dojeli do opuštěného lomu. Tady ho vyšoupli z auta a dovedli k holé skále. Josef se třásl hladem a zimou a Werner s Vernerem se tiše dohadovali, kdo má provést nejbližší úkoly. Pak Verner přistoupil k vězni, svlékl mu kabát a potom i košili. Josefa bezděky zamrazilo, Verner se usmál a poplácal ho po zádech se slovy: „Odvahu!“ Pak poodstoupil a rozhlížel se, jako by někoho čekal. Werner přikázal Josefovi, aby si klekl čelem ke skále, asi pět metrů od ní. Josef K. poslechl a pomyslel si: Měl jsem se jako privilegovaný, teď za to zaplatím – chcípnu tu jako prašivý pes.
Ve skále byl otvor, možná vchod do jeskyně, které si předtím nevšiml. Vystoupil odtud fantóm, aspoň Josefovi tak připadal. Měl oblek barvy granitu a nebylo mu vidět do tváře, neboť na hlavě mu seděla vysoká červená kápě s třemi prostřihy v obličeji: na dvě šedé oči a jeden šedý knír. Jak se blížil k trojici, Verner s Wernerem poklekli a sklonili hlavu. Muž v kápi třímal v rukou zahnutou orientální šavli.
Odpusťte, vy, kterým jsem ublížil, pomyslel si Josef K. v smrtelném strachu a zpříma pohlédl na svého kata pozvedajícího šavli. Poroučím duši Bohu, pomyslel si a zavřel oči.
A potom se stalo něco neuvěřitelného.
Kat mu položil oběti šavli na rameno a slavnostně řekl: „Vážený pane doktore Josefe K., tímto vás jmenuji soudcem!“
Josef K. omdlel.
Verner s Wernerem počali tiše zpívat, každý ovšem něco jiného. Verner si broukal Gudeamus igitur, zatímco Werner pěl z plných plic státní hymnu.
úterý 24. listopadu 2009
listopad naposledy
Aktuální plastika Romana Týce k 17. listopadu je vynikající. Nemyslím si, že parazituje na jiném umění, pouze ho domýšlí, rozvíjí a vsazuje do groteskní souvislosti s horkým dneškem. Pod hajlujícíma ručičkama by koneckonců mohlo být stejné datum jako pod těmi "fakáči", ne? Od Ztohoven se mi líbí skoro vše, jenom si nejsem jistý, nakolik dělá Týc některé věci sám a jiné s ostatními. Ještě víc než atomový výbuch se mi líbili panáčci na semaforech. Všechno z téhle dílny je nesmírně živé a nejenže vybízí, přímo nutí k přemýšlení a zaujetí nějakého postoje. Kolik umělců tohle dokáže?
úterý 17. listopadu 2009
Naposled o 89.
Z médií jsem se dozvěděl (možná domyslel) pár pro mě nových informací: že Adamec chtěl být prezidentem, že Zifčák věděl CO má dělat, ale nevěděl vlastně PROČ, a že brutalita zásahu 17.11. byla spíš výsledkem vyděšené snahy na chvíli zastrašit pomyslného nepřítele (na nějaké potlačení už bolševik rezignoval), "nepřítele", který si snad ani neuvědomoval svou potenciální moc, ale byl v té chvíli někde úplně jinde, jen ne mezi studenty. Takže mi z toho vychází rovnice: studenti = obětní beránci/pokusní králíci/užiteční idioti téhle revoluce plné náhod a nenáhod (viz jejich mizivý vliv na další vývoj událostí). Ale nakonec to přece jen jakž takž vyšlo, ne? Přes tu hořkokyselou, ale přece jen i dost sladkou pachuť naší historie.
pátek 13. listopadu 2009
20 let!
A co že jsem to 17.11.1989 dělal? Seděl jsem večer a v noci ve vlaku z Osla do Prahy a četl si Modlitbu za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Skončila mi tříměsíční norská stáž, při níž jsem se stačil akorát nesmyslně zamilovat a naučit se norsky, ale to jsem pak stejně zapomněl. Takže jsem tady asi docela chyběl, i když spíš asi ne, s mojí zasněnou naivitou (když se mě po pádu Zdi Norové a Američani ptali, kdy si myslím, že to rupne u nás, odpovídal jsem jim s přesvědčením Adriana Molea, že u nás nikdy, že u nás to nejde, protože lidi náš systém malýho života, když už ne stranu a její režim, nějak zvráceně milujou). Můj brácha byl první rok na filozofické fakultě (kterou pak nedokončil), já už kroutil čtvrtý rok, a do toho ten zahraniční studijní pobyt, kde jsem měl studovat současnou norskou lietarturu, ale to mě ani nenapadlo, protože mě šíleně nebavila. A byla to sobota -- 18.11.?, myslím, že jo, když jsem vystoupil z vlaku na nádraží Holešovice, brácha mě čekal s autem, taky slečna, s kterou jsem v ČSSR chodil, a vrhli jsme se na sebe, ale tvářili se divně a přišlo mi, že krom nich není v Praze ani noha. Tichý, číhající město, co si lízá rány. "Stalo se něco strašnýho," řekl brácha. A zatímco já si jel odpočinout do Karlových Varů, kde jsme bydleli, a taky se intenzivně věnovat po té dlouhé odluce té mé slečně, on zůstal v Praze a pak, myslím v pondělí?, šel na tu šílenou trucdemonstraci proti té rozprášené páteční, dostal se na Mánesák a tam stály tanky nebo nějaká podobná pojízdná nabitá železa a pak říkal, že už myslel, že tam zhebne, a že kdyby zvojáci či policajti ačali střílet, skočil by do Vltavy a snad se zachránil. Tak jsem se pochlapil, dal slečně dočasné sbohem (plakala a nechtěla mě pustit a vůbec nechápala, co teď chci v Praze dělat) a hned jel a zvonil klíčema a hulákal a tipoval v davu estébáky (měli všichni takové divné džínové hučky a pod nima bezpochyby roztejkající se máslo, aspoň to byl můj dojem), a pořád, každý den, na Letné i na Václaváku i na fakultě, jsem měl pocit, že to nejdůležitější jsem beztak prošvih. Což v románech není nic novýho (Flaubert, Barnes, atd.), ale v životě to je podivná prázdnota, která v člověku zůstává třeba dvacet roků, nedá se zavřít s knihou. Ale že to uteklo. A je dobře, že není tehdy, ale je dnes, i když to teda není žádný med a nenávistná závistivá rakousko-česká, sovětsko-husitsky pseudorovnostářská povaha se projevuje podobně jako tehdy a ještě hůř. Kromě toho krásného předvánočního obobí 1989. Byli lidi jiní, lepší, velkorysejší, méně sobečtí? Já myslím, že na tu krátkou dobu ano. Aspoň že TO jsem si nenchal utýct.
pátek 30. října 2009
Doplněk
K obrázku z předchozího příspěvku -- To je klasická ilustrace k Tajemnému hradu v Karpatech, dá se vygoooglovat. Stilla -- mrtvá zpěvačka, která pořád pozvedá některé muže na duchu a možná i na lecčems jiném a žene je proti sobě jako soupeřivé jeleny v říji. Ha ha. Morbidní klasika, tomu neodolám. Verne věděl, co píše, fascinací smrtí a touhou ji překonat jinak než zmrtvýchvstáním podle křesťanské tradice žila celá sekulární Evropa, ostatně Stoker napsal svého Draculu z podobných pohnutek. Oba jsou velmi romantičtí, Stoker je horší spisovatel, ale zato sympatický: nic moc nevysvětluje, umí svým psaním šokovat a děsit a z jeho příběhu kape nejen krev a sliz, ale i erotika. Verne byl podle mého názoru solidní suchar a Tajmený hrad v Karpatech považuju v jeho díle spíš za výjimku, ale že bych toho od něj přečetl dost, to vůbec ne. Nějak mu v těch knížkách chyběl ženský element. A když už se tam nedopatřením octnul -- tak krásně zpíval, ale byl po smrti. Zato dámě zde v Draculově vlídném objetí hrozí jenom ten zpěv.
středa 28. října 2009
Oko, ucho, obraz, fascinace
To je hrozný, jak se autor musí inspirovat, i když nechce. Náhodou si poslechnete na You Tube nějaké oblíbené operní árie, uvidíte tam urostlou divu s neuvěřitelným hlasem, se zamotanou hlavou si vygoooglujete nějaké informace a padnete na ty "bondovské" fotky -- a už vás ta ženská má, aniž by věděla o vaší existenci. A vy, ač už máte svoji femme fatale pro právě psanou knihu rozmyšlenou, to musíte přehodnotit a překopat a přemyslet zápletku, protože jediný způsob, jak se dostat Elině pod... ehm, pod virtuální pixelovou slupku, je učinit z ní jednu z postav onoho příběhu, i kdyby to neměla být ona, ale pouze její obraz, který tam bude hejbat figurkama a způsobovat lokálná tornáda. Ale, milý deníčku, upřímně řečeno bych byl radši, kdyby mě to pominutí opustilo a já se mohl vrátit k původnímu konceptu a nenechat si takhle rozrušovat svůj smyšlený svět vetřeleckými valkýrami odněkud z Pobaltí.
pondělí 19. října 2009
Poslední moralista
Říkala mi dneska kamarádka, že se na knižním veletrhu ve Frankfurtu setkala na nakladatelské party s Nickem Cavem (jemuž právě po světě i u nás v Argu vychází nádherně vtipná sprostá moralitka Smrt Zajdy Munroa) a že byl tak úžasnej a charismatickej a sexy, že kdyby jí o to řekl, okamžitě by se s ním zamkla na záchodě (kdo četl Zajdu, ví asi, co by tam dělali, a kdo ho nečetl, ten taky). A já byl v šoku, jakého by nebyl schopen ani Adrian Mole, a řekl jsem, že teda já kdybych se na teoretické party teroreticky setkal s teoretickou Scarlett Johansson a ona by pocítila nevysvětlitelnou konkrétní touhu zamknout se se mnou na záchodě, odmítnul bych. A kamarádka na mě zavejrala a řekla, že kecám, že bych šel a cejtil se jako superklikař, tak ať jí nevěším bulíky. A já řekl ne, že bych nešel, že to je proti principům, podle kterých žiju, a ona řekla, že jsem teda blbej. Upřímně řečeno jsem si tak připadal. Nicméně bych dnes mohl přidat jeden adrianomoleovský (ano, právě čtu díl nazvaný Weapons of Mass Destruction a opět se s Adrianem identifikuju) vzkaz, adresovaný slečně či paní Johanssonové: No chance, luv! Ha ha.
středa 14. října 2009
Cena náplně
Říkal mi dneska Lukáš Urbánek nad svými návrhy ilustrací pro české vydání Robbinsovy taškařice P jako pivo, že mu v noci došla náplň do propisky, a tak první, co ráno udělal, bylo zajít do papírnictví pro novou modrou náplň, aby obrázky mohl dokreslit. A ohromila ho ta neuvěřitelná cena, jakou dnes výrobci (nepochybně čínští) a prodejci (nepochybně čeští, ale papírnictví možná vlastní cizokrajná firma), za takovou náplň požadují. Pozor, držte se židle, taková obyčejná, ale všeho schoplná náplň do prospisky stojí jednu celou korunu. Jednu. Korunu. Lukáš se chytl za hlavu -- vždyť to je míň než za rohlík! A co všechno může taková náplň nakreslit a pokreslit! Napadlo mě -- a co všechno může napsat. Jak anarchisticky může řádit, jak škodit i těšit i podrývat i deptat i uklidnit i nadchnout. Sakra, vždyť je to zbraň, která trochu připomíná elegantní dýku -- na rozdíl od počítačové klávesnice, která připomíná leda tak plesnivý pišingr (aspoň ta moje, šedá a odporně špinavá, kafem politá, omáčkou postříkaná, umaštěnými prsty ohmataná, někdy ji sem vyfotím, až budu mít sebemrskačskou chvilku). Ťukači do kláves, jako jsem já, už ztrácejí pojem o realitě, když nevědí, kolik stojí náplň do propisky! A vzpomněl jsem si, kdy a kde asi jsem takovou náplň kupoval naposled. Nejspíš v Karlových Varech, ještě na gymplu, před nějakými 25 roky, v papírnictví na nábřěží, kam stálo za to přijít jen tak, nic nechtít a jenom okounět, co si kupují ostatní. Nechci se plést, ale nestála tehdy náplň do propisky 13 Kčs? Nebo jen 7,50? Jsem z toho nostalgický.
pátek 9. října 2009
Nobelem lacino a rychle
Těžko teď brát tu cenu cen vážně, podle mého názoru je devalvovaná. Novým Nobelovým výtečníkem je Barack Obama, Mr. Sympatico nejen zde, ale i v galaxii Mývala, ale co jiného zatím udělal než zlatoústě sliboval a vzbudil naděje v milionech pozemšťanů? Udělení není vyložené chucpe jako v případě teroristy Jásira Arafata, ale nemůžu se zbavit pocitu, že oslavované supercelebritě byla dána přednost před řadou méně známých osobností, které pro lidstvo, nebo aspoň pro svůj národ či skupinu, něco opravdového udělali, někoho zachránili, odvrátili katastrofu. Kdo tedy dostane Nobelovku příště? Angelina Jolie nebo Madonna, až adoptují další africké dítě? Bob Geldof? Bono? Obávám se, že celebrity odteď budou ještě víc chtít vypadat nejen bohatě, ale i ušlechtile. A necelebrity se půjdou klouzat, neboť o ně a jejich snahu a práci už nikdo nebude stát -- nebude se o nich vědět.
čtvrtek 24. září 2009
Také zde by mohl státi radar,
pátek 18. září 2009
Radar bude!
Kdo má Rusáky rád tak jako já, musí se v těchto dnech cítit jako po Mnichovu. A přiznat si, že se panu Bushovi možná dřív posmíval, ale teď by ho bral zpátky namísto Obamy. Protože obama, to je jedna velká Obava, že přehlédne svým jiskrným dalekozrakým pohledem celou střední Evropu a zamilovaně spočine na Rusku, Indii a Číně, to jsou ostatně jinší partneři než rozhádaní Češi, co si odvolávají vládu v době evropského předsednictví a neumí si vyhlásit předčasné volby. Já vím, že většina Míšovských, Trokaveckých a snad Brdských vůbec teď oslavuje, ale napadá mě strategická myšlenka -- proč si nepostavit radar vlastní, když se na nás Obava vykašlala, aha? A rovnou v Praze, Na Palmovce! Máme tam krásný kulatý plynojem, kde už dávno žádný plyn není. Nastrkáme tam tedy ty vysílače a zaměřovače a budeme se před Rusákama chránit sami. A pokud krizové peníze nedovolí zaplatit obsluhu, budeme držet hlídky domobrany. Hlásím se jako první do služby strážce českého radaru. Ať žije republika!
pondělí 14. září 2009
Summer in the city at its end,
a já jsem rád, že to zatracený léto končí, vždyť jsem musel odložit sňatek a taky žádný houby nerostou, a mně psaní houbového románu tedy zákonitě nešlo, sucho mi prostě nedělá dobře a je paradox, že vínu, kterému tak holduju, ano. Ale napsala mi šestnáctiletá Pařížnaka Suzanne Lopez a požádala mě o autogram, neboť přečetla ve španělštině Sedmikostelí i Stín katedrály a našla svého oblíbeného autora. Takže to léto nebylo až tak hrozné, když to tak vezmu... A dovolená na Thassu byla jedna z nejlepších.
čtvrtek 10. září 2009
Z Mexika prý přtáhla jakási chřipka, ale
I READ YOUR BOOK THE SEVEN CHURCHES; A MONSTER OF KNOWLEDGE, INTELLIGENCE AND FLAVOR PLUS A MAGNIFICENT NARRATIVE THAT I HAVE NOT READ SINCE MY YOUTH; WITH AUTORS AS - MAURICE LE BLANC - (ANSENIO
LUPIN) VICTOR HUGO, CHEJOV, HERMAN HESSE THAT LIKE YOU, KEPT PERSONS AND FELLINGS ALIVE IN EVERY PAGE.
THE SMALL LAMP OF LUCIE AND THE DROP OF MILK IS THE GREAT TOUCH INT HE SHADOWS.
MANY YEARS AGO I VISIT YOUR COUNTRY AND FELL IN LOVE WITH ONE OF THE CARACTERISTIC PRECIOUS WOMAN OF PRAGUE. THE COUNTRY AND THE WOMAN STILL IN MY HEART...
I HOPE SOMETIME YOU WILL BRING ALIVE THE GEIST OF PILZEN AND THE HORRORS OF LOKOLOV.
I AM 71 YEARS OLD BUT ADMIRATION STILL IN MY BRAIN
I HOPE THE BEST FOR YOU AND HOPE YOU FIN IN YOUR HISTORICAL DREAMS OUR MOMENTS OF JOY.
SINCERLY
ALFONSO F. GALÁN
SALTILLO, COAHUILA. MEXICO