A co že jsem to 17.11.1989 dělal? Seděl jsem večer a v noci ve vlaku z Osla do Prahy a četl si Modlitbu za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Skončila mi tříměsíční norská stáž, při níž jsem se stačil akorát nesmyslně zamilovat a naučit se norsky, ale to jsem pak stejně zapomněl. Takže jsem tady asi docela chyběl, i když spíš asi ne, s mojí zasněnou naivitou (když se mě po pádu Zdi Norové a Američani ptali, kdy si myslím, že to rupne u nás, odpovídal jsem jim s přesvědčením Adriana Molea, že u nás nikdy, že u nás to nejde, protože lidi náš systém malýho života, když už ne stranu a její režim, nějak zvráceně milujou). Můj brácha byl první rok na filozofické fakultě (kterou pak nedokončil), já už kroutil čtvrtý rok, a do toho ten zahraniční studijní pobyt, kde jsem měl studovat současnou norskou lietarturu, ale to mě ani nenapadlo, protože mě šíleně nebavila. A byla to sobota -- 18.11.?, myslím, že jo, když jsem vystoupil z vlaku na nádraží Holešovice, brácha mě čekal s autem, taky slečna, s kterou jsem v ČSSR chodil, a vrhli jsme se na sebe, ale tvářili se divně a přišlo mi, že krom nich není v Praze ani noha. Tichý, číhající město, co si lízá rány. "Stalo se něco strašnýho," řekl brácha. A zatímco já si jel odpočinout do Karlových Varů, kde jsme bydleli, a taky se intenzivně věnovat po té dlouhé odluce té mé slečně, on zůstal v Praze a pak, myslím v pondělí?, šel na tu šílenou trucdemonstraci proti té rozprášené páteční, dostal se na Mánesák a tam stály tanky nebo nějaká podobná pojízdná nabitá železa a pak říkal, že už myslel, že tam zhebne, a že kdyby zvojáci či policajti ačali střílet, skočil by do Vltavy a snad se zachránil. Tak jsem se pochlapil, dal slečně dočasné sbohem (plakala a nechtěla mě pustit a vůbec nechápala, co teď chci v Praze dělat) a hned jel a zvonil klíčema a hulákal a tipoval v davu estébáky (měli všichni takové divné džínové hučky a pod nima bezpochyby roztejkající se máslo, aspoň to byl můj dojem), a pořád, každý den, na Letné i na Václaváku i na fakultě, jsem měl pocit, že to nejdůležitější jsem beztak prošvih. Což v románech není nic novýho (Flaubert, Barnes, atd.), ale v životě to je podivná prázdnota, která v člověku zůstává třeba dvacet roků, nedá se zavřít s knihou. Ale že to uteklo. A je dobře, že není tehdy, ale je dnes, i když to teda není žádný med a nenávistná závistivá rakousko-česká, sovětsko-husitsky pseudorovnostářská povaha se projevuje podobně jako tehdy a ještě hůř. Kromě toho krásného předvánočního obobí 1989. Byli lidi jiní, lepší, velkorysejší, méně sobečtí? Já myslím, že na tu krátkou dobu ano. Aspoň že TO jsem si nenchal utýct.
Tehdy jsem chodila do druháku na ekonomce a někdo u nás vymyslel jít podpořit vysokoškoláky a jít na demonstraci. Ředitelka prohlásila, že kdo tam půjde, ten dostane padáka. A tak to skončilo tím, že tam šli všichni i učitelé, protože celou školu vyhodit nemohla:-) Další den jsem klíčema zvonila na brněnském náměstí Svobody a všichni řvali Havel, Havel. Tak jsem se zeptala jednoho z účastníků, kdo je Havel, že jsem to jméno v životě neslyšela. Myslím, že polovina lidí na demonstraci také ne, ale všichni chtěli vypadat chytře. Byla to zajímavá doba, ale všichni na to nějak zapomněli, hlavně ti, co volí komunisty. A já jsem Italům na party vynadala, jak můžou jít volit ty svině komunisty a ti vůbec nechápali. V Řecku jsem pak asi o deset let později viděla před volbama namalovaný srp a kladivo. Bylo u toho napsáno řecky levice.
OdpovědětVymazatNorštinu jsem se také snažila ještě při svém pobytu v Praze naučit. Neměla jsem učitele, ale myslela jsem si, že když jsem zvládla ně,mčinu a angličtinu, tak musí být norština úplná brnkačka. No a nebyla. Vůbec jsem nechápala výslovnost. Ale stejně první dvě lekce jsem zmákla a když jsem jela autobusem do Brna a vytáhla knihu s nápisem Norština, tak se to tam dvoum klukům, zdálo úplně šílený. V Brně jsme zjistili, že máme děsnou žízeň a já místo domů k mámě na návštěvu jsem s taškou šla s klukama do Jazzbaru na pivo. Takže ta norština není zase úplně špatnej jazyk:-))))
A o pár let později to vyhrála švédština.