Hastrmani rádi New York - dojem druhý

Hastr-selfie v Central Parku... Háje, jezera a rybníčky tu mají krásný, kolem poetické oblé skalky svažující se až do vody, i lodičky se půjčujou, holky všech barev seděj v nich nebo na samým kraji břehu... Jsem byl ve svým živlu, i když jsem zabloudil v hlubokým lese, a uprostřed New Yorku! A celní ani bezpečnostní kontroly na JFK pak vůbec nic neodhalily, hrnek sem, hrnek tam, různě po kufru, všechny zdánlivě prázdný, ale s přilepeným víčkem... Nikdy bych byl nečekal, že v dohledu mrakodrapů existuje tak kultivovaná a bezpečná divočina. Jo a na blešáku koupíte parádní starej porcelán za pár babek na pár babek. Kdo potřebuje Sotheby´s? #HastrmanAbroad

Seš ňákej jinej...

říkají mi lidi po mém návratu z New Yorku.

Byl jsem tam poprvé, asi to člověka fakt obohatí, možná i posune, těžko změní. Chvíli jste pak jako vyměnnění, potom stejně zas upadnete do domácího bahýnka sebe sama. Aspoň já mám tu zkušenost i z jiných zemí. Pro vás cestovatele jistě nic nového.
Co se mi líbilo nejvíc? Muzeum MET se vstupenkou platící tři dny (tam bych mohl normálně žít týden a nevycházet, živit se jenom uměním) a Central Park (tam bych mohl žít týden, živit se veverkami a pivem na občerstvovacích zahrádkách, odkud si to pivo nesmíte odnést, ale zase mimo tu zahrádku smíte kouřit).
Co se nelíbilo: Politická korektnost vycepovaná do obludnosti: chcete se dobře najíst v deli nebo podobném bistru (neplatí pro restaurace a bary, ale ty jsou zas dost drahé), ale nemůžete si k tomu dát pivo ani víno, protože ho prostě nenabízejí. Takže vodu nebo limonádu, ber, nebo nech. To je pro Evropana mého ražení fakt eklhaft.
Politická korektnost NYstyle má svá pozitiva: lidi vám neustále chtějí s něčím pomoct. Stalo se nám, když jsme se zmateně rozhlíželi po peróně v metru, že vykoukl řidič soupravy (černoch krásně vysmátej, v pohodě, jako všichni tam) z okýnka a halekal na nás, ať přijdem blíž, že nám poradí. Krása. Srdečnost, ohleduplnost (hlavně automobilistů k sobě navzájem a chodcům), respekt ke komukoliv, i k těm, co furt choděj na červenou. Dobroty z deli zanechávané u spících bezdomovců (a samozřejmě i softdrinky nebo kafe s ledem, nikdy krabicák!).
New York je jiný než náš středoevropský svět. Jsem rád, že jsem zpátky, ale za tu zkušenost děkuju.

Světlo za žlutým lánem

Vadí mi, že premiér je trestně stíhaný, ale ještě víc mi vadí, že je v kolosálním střetu zájmů. Vadí mi, že si miliardář může zaplatit marketing, který oblbne třicet procent voličů prázdnými, ale líbivými jednoduchými hesly.
Tradiční politická rétorika je pryč, zvítězí větší a bohatší populista. Tradiční politické strany jsou slabé a jdou do kopru (tam stejně kvete řepka).
Populista v čele státu není pravičák ani levičák, z obou ideologií si vždy vezme to, čím se opět zalíbí. Skutečný vliv v zemi má on a několik  dalších oligarchů, ale tihle bohatci ho nemají rádi, aspoň někteří z nich. Protože on je premiér (v demisi) a jeho vliv je tudíž ještě výraznější.
Pokud Babišovi nedokážou čelit skutečně politické strany, je potřeba, aby některý z těch bohatýrů průmyslu udělal přesně to, co před časem udělal Babiš: nakoupil média, reklamky a marketéry, nakoupil (pardon, přesvědčil) osobnosti a založil svou JÁstranu nazvanou Světlé zítřky, nebo ještě lépe Německé platy do každé rodiny, v níž mu tito lidé budou dělat křoví na volebních kandidátkách. Důležité je, aby nebyl stíhaný policií a aspoň zpočátku nakukal lidem, že není ve střetu zájmů.
Takový ne(o)politik Babiše porazí.
Jestli pak bude líp, to nevím. Doufám, že jo. už kvůli svým dětem.
Syn je tři a půl měsíce po těžké operaci páteře, minulý týden začal opět chodit. Jak ho lékaři na motolské spondylochirurgii pod vedením Mudr. Štulíka narovnali, vyrostl o hlavu. Užívá si ležení na zádech -- tohle nemohl dělat od svých deseti let.
Teď je mu osmnáct, sleduje politiku, na podzim půjde poprvé volit. Začít komunálkami taky není špatné.
(foto ilustrační, optimistické)

Potlesk, jeho zvuk po představení

Já vím, že věřit potlesku po premiéře (filmového Hastrmana, ale dosaďte si třeba jiný film) je ošidné, ale já tam v té Lucerně byl a ten potlesk měl jednu kvalitu: dojetí. Z toho potlesku bylo slyšet. Nebyl frenetický, nebyl ani ze slušnosti. Byl to zvuk dlaní, jež o sebe tlučou v dojetí, překvapení, možná i ohromení.
Když myslím dojetí, nemluvím o tom typu filmů, co vám rvou slzy z očí za každou cenu. Na to je tenhle film příliš ironický, pořád ty vypjaté emoce, a současně jejich neustálé shazování. Právě v tom vystihli scenárista Petr Hudský a scenárista/režisér důležitý aspekt mého psaní: snaha o velkou romantiku v neromantické době.
Vůbec nevadí, že tu ta ta kniha není celá, naopak, to by celovečerní stopáž (vlastně dost krátká) neunesla. Ale slyšel jsem i jiný potlesk po představení. A smích během něj. Gympláci v České Lípě. Jistě už viděli lepší filmy, jistě jich ještě hodně uvidí. Ale já tam s nimi v tom sále byl a cítil tu energii, to zaujetí, tu zvědavost, ty rozpaky, tu snahu uhýbat před velkými věcmi života, a přitom nemožnost uhnout, vědomí té nemožnosti, leda zavřít oči a zacpat si uši. A to ti mladí lidi určitě nechtěj dělat, naopak, oči, uši a pusu si otvírají už teď, a brzy přidají na intenzitě.
Jistě se filmový Hastrman nelíbil všem, ani všem stejně. Ale přijetí tohoto filmu svědčí aspoň, když pro nic jiného, pro jeho kontroverznost: jeden recenzent ho pomluví, jiný vychválí. Na ČSFD, kde hodnotí amatéři (diváci), se ten recenzentský rozptyl kupodivu kopíruje. Někdo dá odpad, jiný čtyři hvězdy, pět hvězd.
Jak je tohle možné? Možná se zde projevuje to, že Hastrman je dramatická adaptace románu, která je zároveň filmem, ale zároveň zůstává trochu literaturou.
Jak víme, když čteme román, každý si představuje ty scény, ty postavy, ty scenerie (trochu) jinak. Ve filmu vidíme a slyšíme všichni totéž.
Tady je to jinak. Protože jak je to s vnímáním? Nevnímáme tenhle film hlavně přes to, jací jsme sami? Pokud ano, je to jedna z nejzdařilejších filmových adaptací literárního díla. Tohle mi z toho vychází. Takže jestli se někdo těšil, že jako autor literární předlohy budu nadávat, musím ho zklamat.

Co všecko má člověk na sebe vykecat?

Člověk je prázdnej, když dopíše knížku (ano, i spisovatel je pouhej člověk). Prázdnej jako po sexu. (pouhá slabá metafora) To, s čím rok dva žil, je najednou pryč jako další vztah, a on se s tím musí rozloučit jako se vztahem, kterej miloval. Ale miloval milovanou, nebo ten vztah? To je u psaní to kruciální -- musíte být v tom, ve vztahu se psaním, ne s holkou, co to inspiruje. Představuju si Johna Fowlese, dnes docela zapomenutého spisovatele, když končil psaní Francouzovy milenky, knížky, která mě spolu s Bulgakovovým Mistrem a Markétkou ovlivnila jako žádná jiná, snad ještě Nabokov a jeho Lolita, ta vášeň a láska a žárlivost tam byly podobné. Teď KAR, já a moje MĚSTO Karlovy Vary. Ale až na podzim... Ještě je čas. Vary jsou podzimní město. Goethe se v západních Čechách zamiloval do Ulriky, jež byla víc než o padesát let mladší, a já ho naprosto chápu: mohl jinak? Jasně, mohl to neudělat. a hlavně to mohl nezveřejnit, ututlat. Ale byl romantik, udělal to, zveřejnil to, lidi to věděli, i my to víme, takové mediální selfPR gesto zvládl málokdo, a pomohlo mu to víc než celé olbřímí dílo, jež napsal. Dichtung und Wahrheit? Dichtung und Facebook! Co všecko má člověk na sebe vykecat, aby se zapsal do dějin?

Až zas postnete fotku

Britský výtvarný umělec Grayson Perry (chci výstavu v Praze!) řekl, že v dnešní době, kdy fotografuje téměř každý, vypovídá snímek sdílený na sociálních sítích ani ne tak o fotografovaném objektu, ale o fotografujícím subjektu (řekl to trochu jinak, ale to je teď fuk). To znamená, že fotkou, kterou postnete, posíláte do světa významný vzkaz o sobě samém, tak si to uvědomte, až to zas budete dělat. Snímky nemusí být dokonalé, vždyť i význační fotografové se dávno vzdali klasických postulátů, kupř. na uměleckém aktu už může být obličej, u focení nahoty nevadí, když jsou na kůži vidět otlaky od spodního prádla, klidně to můžete naflákat mobilem, a když použijete filtr, protestuje někdo? Kritici? Žádní kritici kromě lajkovacího publika už nejsou, a jestli se ještě dnes někdo považuje za arbitra přes fotku, co říká ty JO, ty NE, je na samém okraji příslušného diskurzu, má právo tam být, ale kromě pár umělců nikdo nevnímá jeho existenci. Proto i když vás sejme, buďte rádi, že jste mu aspoň stáli za to. Říkám si, jestli to není podobné s literaturou. Mimochodem, Grayson Perry se už od puberty pravidelně převléká za ženu (jak anglické), přestože je heterosexuál (nebo je aspoň tak třicet let ženatý a má dceru, ovšem nikdy nevíte), a v médiích vystupuje někdy jako žena, někdy jako muž. Ví, že má v sobě ženskou stránku, a nebojí se ji ukázat. V opačném gardu jsou muži za ženami -- ženské tohle dělají už dávno.

Marihuana je lék?

Jsem migrenik od dětství. Nikoli opravdu vážný případ, nevidím auru, nezvracím z toho. Jenom to bolí jak sviňa, když to nepodchytím včas brufenem, a někdy nepomůže ani ten. Pravidelně jsem migrénu dostával v Domě pionýrů v Karlových Varech v sedmdesátých letech minulého století, když jsem na odpoledním promítání animovaných filmů vyfasoval sedačku příliš blízko plátna. Všechny sedačky byly příliš blízko, od té doby sedávám zásadně až vzadu, ať s holkou nebo bez. Ani pionýr jsem tehdy ještě nebyl, leda tak jiskra, ale nebyla to moje první migréna. Ta první přišla už v pěti letech, kdy jsem příliš prožíval chuť "ementálu" (rozuměj socialistického sýra, který se švýcarskému Emmenthaleru docela fikaně blížil). Sýr s dírami, možná hlavně ty díry, mi tak chutnal, že mi z toho začala třískat hlava. Od té doby si na ementál jakékoli provenience dávám bacha, i vzpomínky jsou schopné migrénu vyvolat. Nevěříte? Pak nejste migrenici. Nemigrenik migrenikovi nevěří. Posledně mě to zase chytlo. Prášky nepomohly. Co pomáhá? Zcela se znehybnit, nic nedělat, na nic nemyslet, hlavně na nic vzrušivého. Jenomže stejně se pohnete, stačí přehodit nohu přes nohu. Jak jsem se sunul čím dál níž pod jídelní stůl a zvažoval, že si půjdu lehnout (ležení nepomáhá, jen spánek, ale komu se chce spát v půl deváté večer?), uviděl jsem na kuchyňské lince za pomaluvarným hrncem ubalenou cigaretu z loňského léta, kterou jsem od té doby postrádal. Byla v ní kvalitní marihuana. V zoufalství jsem po ní sáhl a zapálil si. Upozorňuju, že thc pravidelně neužívám, na rozdíl od tabáku a alkoholu. Do půl hodiny byla bolest, zaťatá do hlavy jako sekyra, pryč -- hlava náhle lehká jako nafukovací balonek. Bez bolesti jsem si šel o půlnoci lehnout a spal spánkem spravedlivých do jedenácti dalšího dne. Takže za mě: Je marihuana lék? Jednoznačně. Legalizovat? Prosím.