listopad naposledy

Aktuální plastika Romana Týce k 17. listopadu je vynikající. Nemyslím si, že parazituje na jiném umění, pouze ho domýšlí, rozvíjí a vsazuje do groteskní souvislosti s horkým dneškem. Pod hajlujícíma ručičkama by koneckonců mohlo být stejné datum jako pod těmi "fakáči", ne? Od Ztohoven se mi líbí skoro vše, jenom si nejsem jistý, nakolik dělá Týc některé věci sám a jiné s ostatními. Ještě víc než atomový výbuch se mi líbili panáčci na semaforech. Všechno z téhle dílny je nesmírně živé a nejenže vybízí, přímo nutí k přemýšlení a zaujetí nějakého postoje. Kolik umělců tohle dokáže?

Naposled o 89.

Z médií jsem se dozvěděl (možná domyslel) pár pro mě nových informací: že Adamec chtěl být prezidentem, že Zifčák věděl CO má dělat, ale nevěděl vlastně PROČ, a že brutalita zásahu 17.11. byla spíš výsledkem vyděšené snahy na chvíli zastrašit pomyslného nepřítele (na nějaké potlačení už bolševik rezignoval), "nepřítele", který si snad ani neuvědomoval svou potenciální moc, ale byl v té chvíli někde úplně jinde, jen ne mezi studenty. Takže mi z toho vychází rovnice: studenti = obětní beránci/pokusní králíci/užiteční idioti téhle revoluce plné náhod a nenáhod (viz jejich mizivý vliv na další vývoj událostí). Ale nakonec to přece jen jakž takž vyšlo, ne? Přes tu hořkokyselou, ale přece jen i dost sladkou pachuť naší historie.

20 let!

A co že jsem to 17.11.1989 dělal? Seděl jsem večer a v noci ve vlaku z Osla do Prahy a četl si Modlitbu za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Skončila mi tříměsíční norská stáž, při níž jsem se stačil akorát nesmyslně zamilovat a naučit se norsky, ale to jsem pak stejně zapomněl. Takže jsem tady asi docela chyběl, i když spíš asi ne, s mojí zasněnou naivitou (když se mě po pádu Zdi Norové a Američani ptali, kdy si myslím, že to rupne u nás, odpovídal jsem jim s přesvědčením Adriana Molea, že u nás nikdy, že u nás to nejde, protože lidi náš systém malýho života, když už ne stranu a její režim, nějak zvráceně milujou). Můj brácha byl první rok na filozofické fakultě (kterou pak nedokončil), já už kroutil čtvrtý rok, a do toho ten zahraniční studijní pobyt, kde jsem měl studovat současnou norskou lietarturu, ale to mě ani nenapadlo, protože mě šíleně nebavila. A byla to sobota -- 18.11.?, myslím, že jo, když jsem vystoupil z vlaku na nádraží Holešovice, brácha mě čekal s autem, taky slečna, s kterou jsem v ČSSR chodil, a vrhli jsme se na sebe, ale tvářili se divně a přišlo mi, že krom nich není v Praze ani noha. Tichý, číhající město, co si lízá rány. "Stalo se něco strašnýho," řekl brácha. A zatímco já si jel odpočinout do Karlových Varů, kde jsme bydleli, a taky se intenzivně věnovat po té dlouhé odluce té mé slečně, on zůstal v Praze a pak, myslím v pondělí?, šel na tu šílenou trucdemonstraci proti té rozprášené páteční, dostal se na Mánesák a tam stály tanky nebo nějaká podobná pojízdná nabitá železa a pak říkal, že už myslel, že tam zhebne, a že kdyby zvojáci či policajti ačali střílet, skočil by do Vltavy a snad se zachránil. Tak jsem se pochlapil, dal slečně dočasné sbohem (plakala a nechtěla mě pustit a vůbec nechápala, co teď chci v Praze dělat) a hned jel a zvonil klíčema a hulákal a tipoval v davu estébáky (měli všichni takové divné džínové hučky a pod nima bezpochyby roztejkající se máslo, aspoň to byl můj dojem), a pořád, každý den, na Letné i na Václaváku i na fakultě, jsem měl pocit, že to nejdůležitější jsem beztak prošvih. Což v románech není nic novýho (Flaubert, Barnes, atd.), ale v životě to je podivná prázdnota, která v člověku zůstává třeba dvacet roků, nedá se zavřít s knihou. Ale že to uteklo. A je dobře, že není tehdy, ale je dnes, i když to teda není žádný med a nenávistná závistivá rakousko-česká, sovětsko-husitsky pseudorovnostářská povaha se projevuje podobně jako tehdy a ještě hůř. Kromě toho krásného předvánočního obobí 1989. Byli lidi jiní, lepší, velkorysejší, méně sobečtí? Já myslím, že na tu krátkou dobu ano. Aspoň že TO jsem si nenchal utýct.

Doplněk

K obrázku z předchozího příspěvku -- To je klasická ilustrace k Tajemnému hradu v Karpatech, dá se vygoooglovat. Stilla -- mrtvá zpěvačka, která pořád pozvedá některé muže na duchu a možná i na lecčems jiném a žene je proti sobě jako soupeřivé jeleny v říji. Ha ha. Morbidní klasika, tomu neodolám. Verne věděl, co píše, fascinací smrtí a touhou ji překonat jinak než zmrtvýchvstáním podle křesťanské tradice žila celá sekulární Evropa, ostatně Stoker napsal svého Draculu z podobných pohnutek. Oba jsou velmi romantičtí, Stoker je horší spisovatel, ale zato sympatický: nic moc nevysvětluje, umí svým psaním šokovat a děsit a z jeho příběhu kape nejen krev a sliz, ale i erotika. Verne byl podle mého názoru solidní suchar a Tajmený hrad v Karpatech považuju v jeho díle spíš za výjimku, ale že bych toho od něj přečetl dost, to vůbec ne. Nějak mu v těch knížkách chyběl ženský element. A když už se tam nedopatřením octnul -- tak krásně zpíval, ale byl po smrti. Zato dámě zde v Draculově vlídném objetí hrozí jenom ten zpěv.

Oko, ucho, obraz, fascinace

To je hrozný, jak se autor musí inspirovat, i když nechce. Náhodou si poslechnete na You Tube nějaké oblíbené operní árie, uvidíte tam urostlou divu s neuvěřitelným hlasem, se zamotanou hlavou si vygoooglujete nějaké informace a padnete na ty "bondovské" fotky -- a už vás ta ženská má, aniž by věděla o vaší existenci. A vy, ač už máte svoji femme fatale pro právě psanou knihu rozmyšlenou, to musíte přehodnotit a překopat a přemyslet zápletku, protože jediný způsob, jak se dostat Elině pod... ehm, pod virtuální pixelovou slupku, je učinit z ní jednu z postav onoho příběhu, i kdyby to neměla být ona, ale pouze její obraz, který tam bude hejbat figurkama a způsobovat lokálná tornáda. Ale, milý deníčku, upřímně řečeno bych byl radši, kdyby mě to pominutí opustilo a já se mohl vrátit k původnímu konceptu a nenechat si takhle rozrušovat svůj smyšlený svět vetřeleckými valkýrami odněkud z Pobaltí.

Poslední moralista

Říkala mi dneska kamarádka, že se na knižním veletrhu ve Frankfurtu setkala na nakladatelské party s Nickem Cavem (jemuž právě po světě i u nás v Argu vychází nádherně vtipná sprostá moralitka Smrt Zajdy Munroa) a že byl tak úžasnej a charismatickej a sexy, že kdyby jí o to řekl, okamžitě by se s ním zamkla na záchodě (kdo četl Zajdu, ví asi, co by tam dělali, a kdo ho nečetl, ten taky). A já byl v šoku, jakého by nebyl schopen ani Adrian Mole, a řekl jsem, že teda já kdybych se na teoretické party teroreticky setkal s teoretickou Scarlett Johansson a ona by pocítila nevysvětlitelnou konkrétní touhu zamknout se se mnou na záchodě, odmítnul bych. A kamarádka na mě zavejrala a řekla, že kecám, že bych šel a cejtil se jako superklikař, tak ať jí nevěším bulíky. A já řekl ne, že bych nešel, že to je proti principům, podle kterých žiju, a ona řekla, že jsem teda blbej. Upřímně řečeno jsem si tak připadal. Nicméně bych dnes mohl přidat jeden adrianomoleovský (ano, právě čtu díl nazvaný Weapons of Mass Destruction a opět se s Adrianem identifikuju) vzkaz, adresovaný slečně či paní Johanssonové: No chance, luv! Ha ha.

Cena náplně

Říkal mi dneska Lukáš Urbánek nad svými návrhy ilustrací pro české vydání Robbinsovy taškařice P jako pivo, že mu v noci došla náplň do propisky, a tak první, co ráno udělal, bylo zajít do papírnictví pro novou modrou náplň, aby obrázky mohl dokreslit. A ohromila ho ta neuvěřitelná cena, jakou dnes výrobci (nepochybně čínští) a prodejci (nepochybně čeští, ale papírnictví možná vlastní cizokrajná firma), za takovou náplň požadují. Pozor, držte se židle, taková obyčejná, ale všeho schoplná náplň do prospisky stojí jednu celou korunu. Jednu. Korunu. Lukáš se chytl za hlavu -- vždyť to je míň než za rohlík! A co všechno může taková náplň nakreslit a pokreslit! Napadlo mě -- a co všechno může napsat. Jak anarchisticky může řádit, jak škodit i těšit i podrývat i deptat i uklidnit i nadchnout. Sakra, vždyť je to zbraň, která trochu připomíná elegantní dýku -- na rozdíl od počítačové klávesnice, která připomíná leda tak plesnivý pišingr (aspoň ta moje, šedá a odporně špinavá, kafem politá, omáčkou postříkaná, umaštěnými prsty ohmataná, někdy ji sem vyfotím, až budu mít sebemrskačskou chvilku). Ťukači do kláves, jako jsem já, už ztrácejí pojem o realitě, když nevědí, kolik stojí náplň do propisky! A vzpomněl jsem si, kdy a kde asi jsem takovou náplň kupoval naposled. Nejspíš v Karlových Varech, ještě na gymplu, před nějakými 25 roky, v papírnictví na nábřěží, kam stálo za to přijít jen tak, nic nechtít a jenom okounět, co si kupují ostatní. Nechci se plést, ale nestála tehdy náplň do propisky 13 Kčs? Nebo jen 7,50? Jsem z toho nostalgický.