Zeman je komunistický prezident

Vrátil se tam, odkud vzešel. Druhá Babišova vláda je s podporou komunistů -- ani oni, stejně jako Zeman, si nepřejí člověka prosazovaného ČSSD jménem Poche na místě ministra zahraničí. Je příliš proevropský, zatímco Zeman a komunisti straní Rusům a jejich vlivu. Halí to za národní zájmy, ale jsou to zájmy imperiálního Ruska.
Komunistům zvoní hrana, stejně jako ČSSD, možná se do parlamentu o příštích volbách nedostanou, spíš ano, ale s bídným výsledkem.
Komunisti kolem sebe kopou v předsmrtné agónii, zestárli, mladých hejlů mají málo, ale jsou na koni, dřevění koníci na malovaném kolotoči, na cestě ke koníkům houpacím, ale jsou teď zdánlivě mocní, budou druhou babišovskou vládu tolerovat, pokud se Babiš bude plazit před tč prezidentem.
Tč prezident to vyhraje nad Babišem, protože Babiš už neví, co má dělat, točí se na kolotoči a mediální guru mu radí aspoň v tomhle případě blbě.
Takže snad může říct pár lidí mimo politiku: pokud chce Babiš něčeho dosáhnout, upozadí své ego a nechá premiérovat někoho jiného z ANO, sám bude šedá eminence. Možná by něčeho dosáhl, takovou vládu by možná podpořily zdravé (ozdravené) strany typu ODS a přidaly by svoji agendu.
Je ovšem otázka, jestli by ji Zeman jmenoval. Kontroverzní Babiš jako ministerský předseda mu vyhovuje, protože on, Zeman, ho může vydírat prostřednictvím svých věrných proruských komunistů (a některých proruských jurodivců v ČSSD).

Praha má festival

a já se neskutečně těším jak na zdejší Metronome, tak na pozdější ostravské Colours.
Do Ostravy pojedu literárním expresem a budu v něm číst z Hastrmana, tak kdo se mnou chce jet vlakem, pořiďte se jízdenku právě na tento spoj. Vsadím se, že jste se mnou ještě nejeli, protože já jezdím vlakem málokdy. A navíc budu číst. V červenci máte příležitost!
Teď v červnu půjdu na Metronome pěšky, protože se koná na Výstavišti v Holešovicích a já bydlím přesně 550 metrů od Křižíkovy fontány (hastrmani se musej furt jistit). A beru si tam foťák a budu ten festival fotit  a možná si vyfotím Davida Byrnea, což jsem si teda kdysi, když mi bylo 18 a poslouchal jsem Talking Heads, fakt nedovedl představit.
Davidovi je 66 a pro mě je star No.1 letošního festivalu. Dělá pořád skvělou hudbu, pusťte si třeba tenhle klip s ním a se St. Vincent:
https://www.youtube.com/watch?v=hpPYKJAnwUo
David Byrne je takovej David Lynch hudby, že jo? Musim si ho vyfotit! Třeba i proto, abych věděl, jak mám vypadat, až mi bude 66...

Jak píšu

By mě zajímalo, jak jiní spisovatelé píšou. Se mě na to ptají novináři -- jak je to u mě. Ty rituály, ta vůně jablek snad, ta chuť sušenky praskající mezi zuby, nebo snad soška buddhy na poličce, kterou musím občas pohladit po plešaté kebuli.
Ale u mě to tak není, vlastně je to taková středněvěká guerilla. Už nepotřebuju psací úřednický stůl po babičce z první republiky jako dřív, i když  ho, poničený, pořád ještě mám. Stačí mi kuchyňský/jídelní stůl, na kterém mám stabilně noťas, u kterého jím a piju a občas na něm při focení
stojím, sedím nebo ležím, když je modelka dlouhá a já nechci, aby zasahovala hlavou do břevna, na němž visí plátno u protější stěny.
Jenom k tomu obyčejnému kuchyňskému stolu a obyčejné jídelní židli potřebuju rámus, techno, které mi odhluční svět tam venku a hlídá mě ve světě uvnitř -- což tady v podkroví jde, nikoho neruším. Elektronický kravál přes mobil a repráček BOSE, v jejich hranicích se dá bezpečně psát.
Říkám to proto, že dřív jsem psal se špunty v uších u toho psacího stolu, a teď buď se sluchátky na uších, anebo v doslechu onoho "bosse", který ke mně nikoho jiného nepustí, když nechci, když potřebuju psát. U jídelního stolu. Velkého. Univerzálního.
A jak a kde píšete vy, autoři čeští? Co vám pomáhá k soustředění? Taky techno? Víno? Cigarety z okna, kterýma střídáte to víno? Pokojové rostliny?
Hluk je způsob ticha. Aspoň pro mě.
#TheOtherMilos #Writer #Photographer

Hastrmani rádi New York - dojem druhý

Hastr-selfie v Central Parku... Háje, jezera a rybníčky tu mají krásný, kolem poetické oblé skalky svažující se až do vody, i lodičky se půjčujou, holky všech barev seděj v nich nebo na samým kraji břehu... Jsem byl ve svým živlu, i když jsem zabloudil v hlubokým lese, a uprostřed New Yorku! A celní ani bezpečnostní kontroly na JFK pak vůbec nic neodhalily, hrnek sem, hrnek tam, různě po kufru, všechny zdánlivě prázdný, ale s přilepeným víčkem... Nikdy bych byl nečekal, že v dohledu mrakodrapů existuje tak kultivovaná a bezpečná divočina. Jo a na blešáku koupíte parádní starej porcelán za pár babek na pár babek. Kdo potřebuje Sotheby´s? #HastrmanAbroad

Seš ňákej jinej...

říkají mi lidi po mém návratu z New Yorku.

Byl jsem tam poprvé, asi to člověka fakt obohatí, možná i posune, těžko změní. Chvíli jste pak jako vyměnnění, potom stejně zas upadnete do domácího bahýnka sebe sama. Aspoň já mám tu zkušenost i z jiných zemí. Pro vás cestovatele jistě nic nového.
Co se mi líbilo nejvíc? Muzeum MET se vstupenkou platící tři dny (tam bych mohl normálně žít týden a nevycházet, živit se jenom uměním) a Central Park (tam bych mohl žít týden, živit se veverkami a pivem na občerstvovacích zahrádkách, odkud si to pivo nesmíte odnést, ale zase mimo tu zahrádku smíte kouřit).
Co se nelíbilo: Politická korektnost vycepovaná do obludnosti: chcete se dobře najíst v deli nebo podobném bistru (neplatí pro restaurace a bary, ale ty jsou zas dost drahé), ale nemůžete si k tomu dát pivo ani víno, protože ho prostě nenabízejí. Takže vodu nebo limonádu, ber, nebo nech. To je pro Evropana mého ražení fakt eklhaft.
Politická korektnost NYstyle má svá pozitiva: lidi vám neustále chtějí s něčím pomoct. Stalo se nám, když jsme se zmateně rozhlíželi po peróně v metru, že vykoukl řidič soupravy (černoch krásně vysmátej, v pohodě, jako všichni tam) z okýnka a halekal na nás, ať přijdem blíž, že nám poradí. Krása. Srdečnost, ohleduplnost (hlavně automobilistů k sobě navzájem a chodcům), respekt ke komukoliv, i k těm, co furt choděj na červenou. Dobroty z deli zanechávané u spících bezdomovců (a samozřejmě i softdrinky nebo kafe s ledem, nikdy krabicák!).
New York je jiný než náš středoevropský svět. Jsem rád, že jsem zpátky, ale za tu zkušenost děkuju.

Světlo za žlutým lánem

Vadí mi, že premiér je trestně stíhaný, ale ještě víc mi vadí, že je v kolosálním střetu zájmů. Vadí mi, že si miliardář může zaplatit marketing, který oblbne třicet procent voličů prázdnými, ale líbivými jednoduchými hesly.
Tradiční politická rétorika je pryč, zvítězí větší a bohatší populista. Tradiční politické strany jsou slabé a jdou do kopru (tam stejně kvete řepka).
Populista v čele státu není pravičák ani levičák, z obou ideologií si vždy vezme to, čím se opět zalíbí. Skutečný vliv v zemi má on a několik  dalších oligarchů, ale tihle bohatci ho nemají rádi, aspoň někteří z nich. Protože on je premiér (v demisi) a jeho vliv je tudíž ještě výraznější.
Pokud Babišovi nedokážou čelit skutečně politické strany, je potřeba, aby některý z těch bohatýrů průmyslu udělal přesně to, co před časem udělal Babiš: nakoupil média, reklamky a marketéry, nakoupil (pardon, přesvědčil) osobnosti a založil svou JÁstranu nazvanou Světlé zítřky, nebo ještě lépe Německé platy do každé rodiny, v níž mu tito lidé budou dělat křoví na volebních kandidátkách. Důležité je, aby nebyl stíhaný policií a aspoň zpočátku nakukal lidem, že není ve střetu zájmů.
Takový ne(o)politik Babiše porazí.
Jestli pak bude líp, to nevím. Doufám, že jo. už kvůli svým dětem.
Syn je tři a půl měsíce po těžké operaci páteře, minulý týden začal opět chodit. Jak ho lékaři na motolské spondylochirurgii pod vedením Mudr. Štulíka narovnali, vyrostl o hlavu. Užívá si ležení na zádech -- tohle nemohl dělat od svých deseti let.
Teď je mu osmnáct, sleduje politiku, na podzim půjde poprvé volit. Začít komunálkami taky není špatné.
(foto ilustrační, optimistické)

Potlesk, jeho zvuk po představení

Já vím, že věřit potlesku po premiéře (filmového Hastrmana, ale dosaďte si třeba jiný film) je ošidné, ale já tam v té Lucerně byl a ten potlesk měl jednu kvalitu: dojetí. Z toho potlesku bylo slyšet. Nebyl frenetický, nebyl ani ze slušnosti. Byl to zvuk dlaní, jež o sebe tlučou v dojetí, překvapení, možná i ohromení.
Když myslím dojetí, nemluvím o tom typu filmů, co vám rvou slzy z očí za každou cenu. Na to je tenhle film příliš ironický, pořád ty vypjaté emoce, a současně jejich neustálé shazování. Právě v tom vystihli scenárista Petr Hudský a scenárista/režisér důležitý aspekt mého psaní: snaha o velkou romantiku v neromantické době.
Vůbec nevadí, že tu ta ta kniha není celá, naopak, to by celovečerní stopáž (vlastně dost krátká) neunesla. Ale slyšel jsem i jiný potlesk po představení. A smích během něj. Gympláci v České Lípě. Jistě už viděli lepší filmy, jistě jich ještě hodně uvidí. Ale já tam s nimi v tom sále byl a cítil tu energii, to zaujetí, tu zvědavost, ty rozpaky, tu snahu uhýbat před velkými věcmi života, a přitom nemožnost uhnout, vědomí té nemožnosti, leda zavřít oči a zacpat si uši. A to ti mladí lidi určitě nechtěj dělat, naopak, oči, uši a pusu si otvírají už teď, a brzy přidají na intenzitě.
Jistě se filmový Hastrman nelíbil všem, ani všem stejně. Ale přijetí tohoto filmu svědčí aspoň, když pro nic jiného, pro jeho kontroverznost: jeden recenzent ho pomluví, jiný vychválí. Na ČSFD, kde hodnotí amatéři (diváci), se ten recenzentský rozptyl kupodivu kopíruje. Někdo dá odpad, jiný čtyři hvězdy, pět hvězd.
Jak je tohle možné? Možná se zde projevuje to, že Hastrman je dramatická adaptace románu, která je zároveň filmem, ale zároveň zůstává trochu literaturou.
Jak víme, když čteme román, každý si představuje ty scény, ty postavy, ty scenerie (trochu) jinak. Ve filmu vidíme a slyšíme všichni totéž.
Tady je to jinak. Protože jak je to s vnímáním? Nevnímáme tenhle film hlavně přes to, jací jsme sami? Pokud ano, je to jedna z nejzdařilejších filmových adaptací literárního díla. Tohle mi z toho vychází. Takže jestli se někdo těšil, že jako autor literární předlohy budu nadávat, musím ho zklamat.