Guru štěstí

Na to nemusíte být žádní guruové, stačí trocha životní zkušenosti. Jednou z nejdůležitějších životních zkušeností je naučit se prožívat jako dítě a uvědomit si to. Nemusí to být nic velkého, zkusme si zapsat aspoň jeden příjemný prožitek za každý den. Budeme když ne šťastní, tak aspoň šťastnější. Kdo neprožívá, je mrtvola. Kdo prožívá jen negativně a vyžívá se v tom, je upír. Upíři nikdy šťastní nebudou. Přitom ke štěstí stačí naprosté maličkosti: procházka v parku za slunného dne, bláznivě se točící dítě (jeho prožitek z točení i prožitek rodiče, který tu prostou radost pozoruje). Ale třeba stačí si něco koupit. Maličkost. Ponožky s jelenem? Brýle na čtení v národních barvách? Zlevněné chlazené kuře na víkend? Ale kdo by mluvil o nakupování, je na něm postavená ekonomika, nikoli štěstí per se. Ke štěstí stačí, když spatříte v očích svého partnera/své partnerky jiskřičku porozumění. Kdy se vám to povedlo naposled? Anebo oba při vaření večeře plácnete najednou úplně tu samou věc a pak se tomu zasmějete: my dva máme ty duše už úplně spojený. A když už jsme u večeře, i ta nespálená je drobná denní radost, a nemusí jít o nic drahého, na výborné lečo stačí jedna cibule, jedna paprika, jedno rajče a jedno vajíčko, sůl a pepř. Dá se to jíst každý den. Někdy se to povede tak, že je to lepší lahůdka než králičí hřbet od Pohlreicha. Chci říct, že starostí máme všichni strašně moc, a pak pro ty starosti zapomínáme na radosti. Přitom ty radosti tam jsou, jen je potřeba si je najít, zapamatovat a zapsat -- třeba za uši. Jinak se snad ani žít nedá. Nebuďme smutní Češi. Buďme veselí. Zvedněme tu blbou náladu. Jsme tady jen jednou.

Pomlázka 2.0

Velikonoční pondělí jsem jako kluk nenáviděl. Denní můra Velikonoc, které se ani neslavily, až na pečení mazanců a barvení vajíček. To se ale dělalo předtím. Pak prima víkend a obávané pondělí. Vyplatit mámu, symbolicky, a dostat čokoládová vajíčka, to se ještě dalo vydržet. Ale pak nasednout s pomlázkami do auta a nechat se odvézt za sestřenicemi, to už si říkalo o žaludeční vředy. A pak hody hody doprovody, pištění, upocené nahánění po bytě, mydlení holek, až papírové mašličky lítaly, předstírání, že si to všichni užíváme, tenkrát nás u toho dospělí nefotili a natáčet video nebylo na co, naštěstí. Holky byly spokojené, vajíčka dala krásná, a já s bráchou se na zpáteční cestě šeptem dohadoval, že příští rok se hodíme marod. Nechápali jsme, proč tu šaškárnu s pomlázkami musíme podstupovat. Copak sestřenice potřebovaly pomladit? To by z nich mohla být taky třeba mimina. Teta to potřebovala, ale na té se už ráno vyřádil strejda, ale stejně nesměl na pomlázku moc tlačit, protože by ho teta seřvala. Stačilo, když jednou po pomlázce poznamenal, že teta má tak velké pozadí, že být v roce 1912 na Titatniku, mohla tu díru od ledové kry zasednout a stát se hrdinkou, protože by se nikomu nic nestalo. Pak s ním půl roku nemluvila. Letos pomlázku nemám. Ale mám kytku a asi vím, na co ji použiju. Ženu ani květinou neuhodíš, slýchávám od dětství, ale teď si říkám: a proč ne? Třeba se jí to bude líbit a může mi to hned vrátit. Kdyby se holky a kluci mlátili kytkama, třeba by zůstali věčně mladí. Už se těším na zítřek: květinové pondělí.

Back to blog

Tahle fotka je stejně lebčí než ta svatební, so there!

Po 8 letech zpátky na blogu. Svatební fotku z roku 10 jsem tu nechal, ale manželství šlo do kopru, rozvod probíhá, přitom taková pěkná fotka. To jsem ještě nefotil já, photomonster hastrman. Takže v životě svazek s blízkým člověkem končí, ale co když ti dva na té fotce žijou spolu dál?  Nebo spíš v té fotce, její nesmrtelné realitě. Proč se lidi nefotí i u rozvodu, proč se nenatáčejí videa, jak rozvedenci s protaženými ksichty spěchají ze soudu do lokálu všechnu tu hrůzu rychle spláchnout? Protože doufají, že něco zůstalo. Svatební fotky, v jejich světě rozvody nejsou, naopak, manželé jsou tam spolu happily ever after. Fotky tuhle moc mají. Jako literatura. 

#TheOtherMilos

Zpět pod stránky Arga

Milí návštěvníci, domovské nakldatelství Argo mě přesvědčilo, abych se vrátil na jeho internetové stránky a psal své občasné zprávy či blogy tam -- pan Červený mi vytvořil osobní stránku s použitím ilustrací Pavla Růta k Loru Mordovi, která se mi konečně líbí. Takže se tam vracím a brzy na shledanou.

V pátek 11.6.2010 se stalo toto

Nový ombudsman? Šimon Pánek!

Král je mrtev -- ať žije král. Šimon Pánek je jedním z nejznámějších, nejschopnějších a nejdůvěryhodnějších obránců lidských práv v České republice. Kdyby úřad přijal, měli bychom my, občané, skvělého zastánce. A v plné síle.
(Chtěl jsem na Facebooku vytvořit skupinu s tímhle názvem, ale jsem internetový neschopák...)

Dotočeno v neděli 18.4.2010

Zahrál jsem si v Klementinu vteřinovou roli čtenáře své vlastní knihy -- ovšem jiné, než je Santiniho jazyk, a sice té, kterou chce Jiří Strach natočit už hodně dlouho, ale pořád mu chybí producent. A chybět asi bude i nadále... Ale jak někde napsal Flaubert: Nejkrásnější jsou sny, které se nikdy nesplní. Ovšem možná to napsal trochu jinak: Nejhorší je, když se vám nějaký sen vyplní.