Nebojte se Bergmana

Taky jste chodili na Bergmana do filmového klubu, když jste byli mladí a ještě jste měli zájem o umělecké filmy? Já jo. Viděl jsem tam Felliniho, Buňuela, Tarkovského, Vláčila, Truffauta, Wajdu atd. A taky pár snímků od Bergmana, který by se loni dožil 100 let. Teď se mi v Divadle Na Zábradlí v Personách Jana Mikuláška znamenitě připomněly. Divadelní herci tu hrají nejen role z Bergmanových filmů, ale svým způsobem i herce, kteří je ve filmech ztvárňovali: náhle se mi vybavil Max Von Sydow, Liv Ullmannová, Ingrid Thulinová, Bibi Anderssonová, Erland Josephson. Všecka ta řácká severská depka, všecky ty krajiny duše, ta bezvýchodnost zdánlivě jednoduchých odchodů. Dobrá rada: Představení si nejlépe užijete, pokud máte něco z Bergmana nakoukáno. Nemusíte vidět Scény z manželského života, tady je vztah postav jasný a univerzální, strhující duet Petry Bučkové a Jakuba Žáčka je asi nejvděčnější částí představení, kdo se v něm nepozná, nebyl dlouho ženatej/vdaná. Složitější je to se složitými dramaty filmů jako Persona, Hodina vlků nebo Sedmá pečeť a dalších, tady bych přípravu doporučil. O to lépe si vychutnáte úžasný výkon herců, hlavně Jany Plodkové. Vojtěcha Vondráčka a Barboru Bočkovou jsem viděl na jevišti poprvé a oba mě nadchli. Inscenaci naštěstí nechybí humor, který ji pravidelně odlehčuje například hudebními čísly. Seversky depresivní variace na Severní vítr je krutý přesně vystihuje hravou, trochu poťouchlou povahu celé této košaté bergmaniády.

Sherlock Holmes Na Zábradlí stojí za to

Podivuhodný případ pana Holmese -- pojďte do divadla!
Po Macbethovi, který mě neskutečně pobavil (protože se v něm skoro nemluví) a jiné neskutečně naštval (protože jak to, že se v Shakespearovi skoro nemluví?) přišel David Jařab s další anglickou ikonou: Sherlockem Holmesem.
Ať není zklamaný ten, kdo čeká vyšetřování zločinu a odhalení viníka. Tady velkého detektiva vidíme "mezi případy" nebo na samém konci své kariéry, pod vlivem opia a depresí. Realisticky vzato, takhle to Sherlock přesně mohl mít (kdyby skutečně existoval), protože ve skutečnosti neumí žít: živí se jen tragickými (a jistě i vzrušujícími) životy jiných lidí. I proto je tak dobrý myslitel, ale zároveň nanicovatý člověk.
To obyčejné, všednodenní, ho nezajímá, jenže právě takový "všední" zločin se tu odehraje. Nebudu moc spojlerovat, ale je to zločin, který se ve viktoriánské Anglii páchal často a obecně by se dal nazvat zneužíváním dětí pro to či ono.
Ve svém šokujícím díle The Other Victorians (Jiní Viktoriáni) z roku 1966 to popsal americký, loni zesnulý akademik Steven Marcus. Jako jeden z prvních badatelů poukázal na to, že za panování královny Viktorie, době puritánské a nepřimhuřující oči ani před takovým "prohřeškem", jako je polibek snoubenců na veřejnosti, se hřešilo ještě víc než dneska.
Bohužel i s dětmi, z nichž některé musely těžce pracovat a jiné si vydělávaly na živobytí prodáváním svého těla. Jejich život měl minimální cenu.
Jařabovo pojetí jednoho případu Sherlocka Holmese se k této temné tváři viktoriánské éry vrací, přestože o "případ" vlastně nakonec nešlo -- jenom o strašlivý, docela běžný zločin.