KARlovy Vary

Karlovy Vary jsou město, o kterém se mluví o něco víc než dřív.
Skončil 54. filmový festival, město se už v létě ubírá do svého celoročního mimofestivalového spánku.
Na festival přijela ministryně financí a mluvila o tom, že hotel Thermal bude opraven včetně bazénu. Ale nějak jsem přeslechl, že bazén bude opraven ve své původní podobě.
Bazén na skále má u nás málokteré město. Ten karlovarský je unikát a přispívá k unikátnímu geniu loci tohoto města. Bohužel jdou řeči, že z bazénu bude další "spa", že bude rozdělen podobně, jako je rozdělen náš národ (ti přemýšlející proti těm, kteří chtějí jednak vůdce, co to za ně odmaká. ale potřebuje jejich hlas a peníze, a jednak prezidenta, který bude sprosťačit a potáhne je na východ).
Je ironické, že za komunistů získaly Karlovy Vary dvě kvalitní stavby: hotel Thermal s bazénem a Vřídelní, tehdy Gagarinovu kolonádu. Poté už tam nic takto kvalitního s veřejnou funkcí nevzniklo, i když terminál letiště není nijak špatný, ale znám ho jen z fotek.
Thermal je brutalistní stavba, která prý už ze své podstaty nerespektuje své okolí. Ale Thermal je věžová brána do vnitřního města, připravuje na to, jak moc vertikální Karlovy Vary jsou. Vřídelní kolonáda tak radikální není, přestože mezi starolilci, kteří ji chtějí nahradit kopií dávné kolonády litinové, budí větší vášně. Pro mě je to stavba pokorná, oproti Thermalu podélná a vodorovná asi jako antický chrám, s jedinou věží, která je ze skla a objímá sloupec vývěru vřídla. Ani tato věž však nijak nekonkuruje vznosné vertikalitě chrámu sv. Máří Magdaleny. Moc doufám, že vřídlo se do tohoto svého chrámku brzy vrátí.
Až pojedete na příští filmové festivaly, zamyslete se nad kvalitou Thermalu a Vřídelní kolonády. Poznáte ji mimo jiné i tím, že je vám v těchto stavbách dobře. Chcete tam pobývat, chcete se tam vracet.
Moc si přeju, že tam ještě dlouho budou. A na Thermal jako státní majetek milerád ze svých daní přispěju. Zatím jsem přispěl i románem KAR. Prej se tam dost vraždí, až moc, říkají někteří. Na citlivé čtenáře z toho jde hrůza. Ale já tou knihou chtěl Karlovým Varům pomoct. Doufám, že v nich skvělé stavby Vřídelní kolonáda a Thermal (i s původním bazénem) zůstanou. A že město konečně získá nějakou vysokou školu, aby už nemuselo být městem mrtvých dětí.

Jak zatančit fotku

Laterně Magice, nejzvláštnější scéně Národního divadla, je 60 let. V roce 1958 přivezl Alfréd Radok na bruselské Expo show kombinující hned několik uměleckých disciplín, hlavně divadlo, film a tanec. Show měla úspěch. Po návratu domů se Laterna Magika etablovala jako svébytný divadelní žánr a na Expu 67 v Montrealu vzbudila nadšení pro malou socialistickou zemi, kde by snad i ti komunisti mohli do roka ukázat svou lidskou tvář. Na Laterně jsem byl asi před patnácti lety, představení si nepamatuju, bylo to nepřehledné a zastaralé a naprosto neemotivní. A teď jsem byl zas. Show se jmenuje Human Locomotion, tedy Lidský pohyb, a hraje se česko-anglicky (což je tady asi tradice). V hledišti místní i cizinci, ale nakonec: všichni spokojení. Režisérská dvojice SKUTR nespojila filmové klipy s herectvím, což u tradičních laternovských inscenací vyžadovalo přesnou, až otrockou synchronicitu. Vsadila na taneční čísla, která berou dech a zůstávají na pozadí oční sítnice ještě dlouho po představení. Filmové dotáčky tu ani nejsou potřeba: Human Locomotion vypráví autentický historický příběh, k němuž mám osobní vztah: použil jsem ho jako vedlejší motiv žárlivosti ve svém románu Závěrka (2017), "milostném" příběhu "modelky" a "fotografa". Když jsem knihu psal, nevěděl jsem, že Laterna má tohle na repertoáru. Moje chyba. V dějinách umění, jež jsou jen specifickou historií lidstva a světa, známe některé umělce, kteří zabíjeli. (A spoustu jich zajisté neznáme.) Umělci mají k odebírání lidských životů svůj vztah: často je ukazují i tematizují spolu s jinými ukrutnostmi, ale ve svém životě nikdy nikoho nezabili a třeba ani neviděli mrtvolu. O básníku Villonovi se traduje, že zabil kněze. O malíři Caravaggiovi, že si se svým sokem zahrál tenis a pak mu chtěl uříznout penis (kvůli ženské, kterou maloval a miloval a která nejspíš byla prostitutka), což se mu nepovedlo, zato mu rozřízl stehenní tepnu a tím ho zabil.

No a kromě dalších tu byl fenomenální anglický fotograf Eadweard Muybridge (původně Edward Muggeridge), který se odstěhoval do Ameriky. I jemu šlo o čest, ale asi ještě víc ho spalovala žárlivost. Věnoval se studiu pohybu lidí i zvířat a jeho touhou bylo přesně ten pohyb zobrazit a rozfázovat, což nebylo v 19. století nic snadného. Muybridge na to přišel, díky němu vznikly pozdější "movies" neboli "moving pictures", pohyblivé obrázky. No a taky zabil svého milostného soka, s nímž udržovala poměr jeho manželka, když fotograf jezdil po Amwerice a fotil. Muybridgeovi se však dostal do rukou dopis, kteří si milenci vyměnili. Vydal se za sokem, zaklepal na dveře, a když muž přišel otevřít, Muybridge mu sdělil, že mu nese na ten dopis odpověď, a bez dalších cirátů ho zastřelil. Kdo kdy pocítil osten žárlivosti, jistě to gesto pochopí. Soud vraha zprostil viny, měl pro jeho čin pochopení. Muybridge se pak dál věnoval focení a bádání a své nejlepší věci vymyslel právě v tomto období. Kdyby ho odsoudili a popravili, nevymyslel by už nic. Takže jaká je cena lidského života? A jaká je cena umění a umělce?

Příběh fotografa pohybu předvádí Laterna Magica skvěle, eroticky, živočišně, žárlivě. V hlavní roli Marek Daniel. A ne, žádnej Tonda Blaník, proboha. Dosavadní zážitek roku? Pro mě ano. A vůbec nevadí, že to hrajou už léta.

Na Sedmičce kopeček, na kopečku Domeček...

Jinak řečeno Domus Vitae -- Dům života. www.domusvitae.cz Najdete ho ještě snad ve Stromovce, na samém kraji, a je to bývalý drážní domek.

Je krásný zvenčí i zevnitř, stojí nad železničním tunelem. Když jsem na Sedmičce bydlel poprvé (2011--2014), bylo uvnitř pusto. Jezdil jsem kolem s kočárkem a říkal si, jaká je to škoda. Říkal si to evidentně i někdo další. A v roce 2015 tu otevřel komunitní centrum, pomáhající seniorům s přechodem z aktivní práce do (aktivního!) důchodu. Jak je vidět na titulní fotce, zdaleka tam nechodí jen senioři. Což by ani samo o sobě nebylo špatné, jen chci zdůraznit, že to není klub důchodců, naopak, chodí sem rodiny s dětmi nebo mladí milenci se psem (seděli vedle nás). Domeček patří sice už do katastru Bubenče, ale z Holešovic to je sem přes cíp Stromovky a ulici.

Holešovice, potažmo Praha Sedm, je nejlepší adresa, na které jsem kdy bydlel, a v to počítám všecky své bývalé pražské adresy, tu karlovarskou i tu londýnskou. Taková neziskovka, jako je Domus Vitae, jistě funguje i jinde, ale mě uvádí v nadšení, že je i u nás na Sedmičce. Skvělý nápad, skvělý projekt, skvělá atmosféra. Jo, a to růžový víno ve zdejší kavárně si dejte. Růžový víno nejsou růžový brejle. Růžový víno je radost ze života. PS. Kdo sem nechodí debužírovat, může si tu na nějaké akci udělat radost i jinak. Dnes odpoledne si tu lidi vyměňovali deskové hry. www.domecek-stromovka.cz

Nebojte se Bergmana

Taky jste chodili na Bergmana do filmového klubu, když jste byli mladí a ještě jste měli zájem o umělecké filmy? Já jo. Viděl jsem tam Felliniho, Buňuela, Tarkovského, Vláčila, Truffauta, Wajdu atd. A taky pár snímků od Bergmana, který by se loni dožil 100 let. Teď se mi v Divadle Na Zábradlí v Personách Jana Mikuláška znamenitě připomněly. Divadelní herci tu hrají nejen role z Bergmanových filmů, ale svým způsobem i herce, kteří je ve filmech ztvárňovali: náhle se mi vybavil Max Von Sydow, Liv Ullmannová, Ingrid Thulinová, Bibi Anderssonová, Erland Josephson. Všecka ta řácká severská depka, všecky ty krajiny duše, ta bezvýchodnost zdánlivě jednoduchých odchodů. Dobrá rada: Představení si nejlépe užijete, pokud máte něco z Bergmana nakoukáno. Nemusíte vidět Scény z manželského života, tady je vztah postav jasný a univerzální, strhující duet Petry Bučkové a Jakuba Žáčka je asi nejvděčnější částí představení, kdo se v něm nepozná, nebyl dlouho ženatej/vdaná. Složitější je to se složitými dramaty filmů jako Persona, Hodina vlků nebo Sedmá pečeť a dalších, tady bych přípravu doporučil. O to lépe si vychutnáte úžasný výkon herců, hlavně Jany Plodkové. Vojtěcha Vondráčka a Barboru Bočkovou jsem viděl na jevišti poprvé a oba mě nadchli. Inscenaci naštěstí nechybí humor, který ji pravidelně odlehčuje například hudebními čísly. Seversky depresivní variace na Severní vítr je krutý přesně vystihuje hravou, trochu poťouchlou povahu celé této košaté bergmaniády.

Sherlock Holmes Na Zábradlí stojí za to

Podivuhodný případ pana Holmese -- pojďte do divadla!
Po Macbethovi, který mě neskutečně pobavil (protože se v něm skoro nemluví) a jiné neskutečně naštval (protože jak to, že se v Shakespearovi skoro nemluví?) přišel David Jařab s další anglickou ikonou: Sherlockem Holmesem.
Ať není zklamaný ten, kdo čeká vyšetřování zločinu a odhalení viníka. Tady velkého detektiva vidíme "mezi případy" nebo na samém konci své kariéry, pod vlivem opia a depresí. Realisticky vzato, takhle to Sherlock přesně mohl mít (kdyby skutečně existoval), protože ve skutečnosti neumí žít: živí se jen tragickými (a jistě i vzrušujícími) životy jiných lidí. I proto je tak dobrý myslitel, ale zároveň nanicovatý člověk.
To obyčejné, všednodenní, ho nezajímá, jenže právě takový "všední" zločin se tu odehraje. Nebudu moc spojlerovat, ale je to zločin, který se ve viktoriánské Anglii páchal často a obecně by se dal nazvat zneužíváním dětí pro to či ono.
Ve svém šokujícím díle The Other Victorians (Jiní Viktoriáni) z roku 1966 to popsal americký, loni zesnulý akademik Steven Marcus. Jako jeden z prvních badatelů poukázal na to, že za panování královny Viktorie, době puritánské a nepřimhuřující oči ani před takovým "prohřeškem", jako je polibek snoubenců na veřejnosti, se hřešilo ještě víc než dneska.
Bohužel i s dětmi, z nichž některé musely těžce pracovat a jiné si vydělávaly na živobytí prodáváním svého těla. Jejich život měl minimální cenu.
Jařabovo pojetí jednoho případu Sherlocka Holmese se k této temné tváři viktoriánské éry vrací, přestože o "případ" vlastně nakonec nešlo -- jenom o strašlivý, docela běžný zločin.