čtvrtek 13. září 2018
#TheOtherMilos: Autobizár
#TheOtherMilos: Autobizár: Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem? Prod...
Autobizár
Doktor mi doporučil aspoň rok neřídit. Dokud si neopravím nervy nabourané alimentačním soudem. Tak co s autem? Má stát před barákem?
Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.
Prodat.
Přihlásil jsem vůz, jeho stáří a kilometry, na stránky těch, co mají hodně samohlásek. Ať mi ho ocení. Vyplnil jsem i požadovanou cenu.
Za pět minut volala paní od nich.
"Ano, máme zájem, když přijedete hned, těch sto čtyřicet tisíc dostanete, jinak byste taky mohl dostat jen sto dvacet."
"Ale já teď přijet nemůžu, vařím večeři."
"Takže byste přijel po večeři?"
"To nepůjde, já piju k večeři víno, navíc tu mám malé dítě."
"Tak zítra ráno. V osm?"
"Povezu to dítě do školky, pak musím do práce."
"Odpoledne?"
"Odpoledne jedu za druhým dítětem."
"Tak kdy můžete přijet?"
"Prosím vás, proč na to tak strašně pospícháte?" chtěl jsem vědět.
"Potřebujeme nutně doplnit zásoby takových aut, jako máte vy."
"Aha. Ve čtvrtek v deset?"
"Takže třináctého v deset, pane Urban, technik už na vás bude čekat, abyste nemusel čekat."
Obdivoval jsem ten absolutní rým a těšil se na dnešek.
Technik mě opravdu nechal čekat jen deset minut. Převzal si velký techničák a že se půjdeme projet. Cestou po Čimicích a Bohnicích si pochvaloval, že auto je koupené v ČR nové, že jsem první majitel, že jsem se o ně dobře staral, jak krásně táhne odspoda atd. Když jsme se vrátili, poznamenal, že je škoda toho odřeného prahu dveří a té drobné promáčkliny. Vzal vůz na technickou prohlídku. Předal jsem mu servisku. Mám deset minut počkat a dát si z automatu kafe.
Po čtvrthodině přišel. Už se neusmíval. "Pane Urban, za takhle starý auto, s takovým nájezdem, navíc odřený, vám můžu nabídnout maximálně sedmdesát tisíc."
"Cože? Za TOHLE auto?" vyjevil jsem se.
"A jaký je váš minimální požadavek na cenu?" opáčil bez mrknutí oka.
"No," zabloudil jsem svýma očima ke kávomatu a vzpomněl si na částku zmíněnou tou paní v telefonu. "Sto dvacet tisíc."
Ustaraně pokýval hlavou. "Tak já to zkusím vytelefonovat. Dejte mi deset minut."
Vrátil se po dvaceti minutách. Asi mě odhadl, protože rovnou nesl techničák a další dokumenty. "Takže pane Urban, můžu vám nabídnout maximálně devadesát, a to budu škodnej." Když viděl můj výraz, dodal potichoučku: "Možná kdybych to šel ještě jednou vytelefonovat, dostali bychom se i na tu stovku. Bylo by to přijatelný?"
"Ne. Já potřebuju sto dvacet."
"Máte vyhlídnutou jinou ojetinu, jo?"
"Nemám. Dvacku potřebuju na nový počítač a ta stovka by padla na alimenty."
Zaraženě poděkoval a podal mi ruku, asi ze soustrasti.
Odjel jsem autem neprodaným.
Tak si říkám, kdo z nás to vyhrál.
neděle 9. září 2018
Macbeth stažený z kůže... nebo aspoň ze slipů
Filmovému fandovi se stane, že viděl dřív film podle Shakespeara než divadelní inscenaci jedné z jeho her.
Stalo se mi to třeba u Hamleta, kdysi dávno v Macháčkově režii s Františkem Němcem v hlavní roli (v dnešní budově Státní opery, ale možná se pletu).
Samozřejmě jsem dříve znal Olivierova filmového Hamleta z roku 48, sám si ho režíroval, viděl jsem mnohokrát.
A co bylo lepší? Samozřejmě divadlo, české, Olivier neOlivier. Ono je to totiž psáno pro divadlo, ne pro film.
No a teď se mi to stalo s Macbethem. Čet jsem ho na univerzitě, a i když anglista pod vedením prof. Hilského, vůbec jsem hru nepochopil. Stalo se mnohokrát. Ostatně jsem i nordista. Tam už jsem nepochopil ani... Nic.
Na stáži v Anglii jsem viděl Polanského Macbetha-film z roku 71 s Jonem Finchem v hlavní roli, byl jsem naprosto nadšený... ale stejně to celé pořád tak úplně nepochopil.
Jako -- o ČEM to JE?
No a přišlo jaro 2018 a zhlédl jsem na Zábradlí Jařabovu verzi Macbetha: Too Much Blood. A ejhle, i nedovtipnému nedostudovanému a naprosto dutému žáku anglistiky se ozřejmilo, o čem ten Hamlet je.
Teda chci říct McDuff!
Teda chci říct Macduff!
Teda chci říct Macbeth.
Geniální představení, pro střední školy zvláště (moje úroveň).
Základky si taky přijdou na své, ta angličtina je tam základní.
Základní inscenace pro pochopení McD...
Macbetha. Inscenace roku.
(A muj obrázek je staženej z netu, tentokrát...)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)