A co že jsem to 17.11.1989 dělal? Seděl jsem večer a v noci ve vlaku z Osla do Prahy a četl si
Modlitbu za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Skončila mi tříměsíční norská stáž, při níž jsem se stačil akorát nesmyslně zamilovat a naučit se norsky, ale to jsem pak stejně zapomněl. Takže jsem tady asi docela chyběl, i když spíš asi ne, s mojí zasněnou naivitou (když se mě po pádu Zdi Norové a Američani ptali, kdy si myslím, že to rupne u nás, odpovídal jsem jim s přesvědčením Adriana Molea, že u nás nikdy, že u nás to nejde, protože lidi náš systém malýho života, když už ne stranu a její režim, nějak zvráceně milujou). Můj brácha byl první rok na filozofické fakultě (kterou pak nedokončil), já už kroutil čtvrtý rok, a do toho ten zahraniční studijní pobyt, kde jsem měl studovat současnou norskou lietarturu, ale to mě ani nenapadlo, protože mě šíleně nebavila. A byla to sobota -- 18.11.?, myslím, že jo, když jsem vystoupil z vlaku na nádraží Holešovice, brácha mě čekal s autem, taky slečna, s kterou jsem v ČSSR chodil, a vrhli jsme se na sebe, ale tvářili se divně a přišlo mi, že krom nich není v Praze ani noha. Tichý, číhající město, co si lízá rány. "Stalo se něco strašnýho," řekl brácha. A zatímco já si jel odpočinout do Karlových Varů, kde jsme bydleli, a taky se intenzivně věnovat po té dlouhé odluce té mé slečně, on zůstal v Praze a pak, myslím v pondělí?, šel na tu šílenou trucdemonstraci proti té rozprášené páteční, dostal se na Mánesák a tam stály tanky nebo nějaká podobná pojízdná nabitá železa a pak říkal, že už myslel, že tam zhebne, a že kdyby zvojáci či policajti ačali střílet, skočil by do Vltavy a snad se zachránil. Tak jsem se pochlapil, dal slečně dočasné sbohem (plakala a nechtěla mě pustit a vůbec nechápala, co teď chci v Praze dělat) a hned jel a zvonil klíčema a hulákal a tipoval v davu estébáky (měli všichni takové divné džínové hučky a pod nima bezpochyby roztejkající se máslo, aspoň to byl můj dojem), a pořád, každý den, na Letné i na Václaváku i na fakultě, jsem měl pocit, že to nejdůležitější jsem beztak prošvih. Což v románech není nic novýho (Flaubert, Barnes, atd.), ale v životě to je podivná prázdnota, která v člověku zůstává třeba dvacet roků, nedá se zavřít s knihou. Ale že to uteklo. A je dobře, že není tehdy, ale je dnes, i když to teda není žádný med a nenávistná závistivá rakousko-česká, sovětsko-husitsky pseudorovnostářská povaha se projevuje podobně jako tehdy a ještě hůř. Kromě toho krásného předvánočního obobí 1989. Byli lidi jiní, lepší, velkorysejší, méně sobečtí? Já myslím, že na tu krátkou dobu ano. Aspoň že TO jsem si nenchal utýct.
