Mi řekl někdo: "Jsi zarostlej jako Ezau, shoď to." A jedna drzá panička mě oslovuje "Milouš" a kamarád zas práská dveřmi, aby to jako spadlo.
Je pravda, že od nějakých šestnácti let jsem obličejové ochlupení (angl. facial hair) přes tři neděle bujet nenechal. Zvláštní pocit, a příjemný, jak to člověka změní. Myslím podobu. Nepříjemné je to ve vedru. To se pak v tom porostu, jakkoli řídkém, drbete jako Rumcajs, který tam chová včely.
Jenže Rumcajs, to ně nějakej chlapák, ten si nemusí dokazovat, že mu ještě zbývá nějaký ten testosteroník -- vousy jsou totiž druhotným pohlavním znakem samců, stejně jako chlupatý hrudník, jsme se učili ve škole. Ale že bych si chtěl fotit hruď, to ani ne, opravdu nejsem Sean Connery.
Vousy jsou takové analogové, na rozdíl od vlasů si asi nikdo neaplikuje vousové toupée (to by bylo stejně absurdní jako falešné ochlupení na ženských nohách a v podpaží). Pokud tedy nejste tajný agent, soukromý detektiv nebo hipster, kterému to neroste. (Hormonální pomoc ženám přeoperovaným na muže je něco jiného, z nich bych si v životě legraci nedělal.)
No a teď mám dilema: shodit, nebo ne? Já vím, že řešíte zásadní existenciální nebo aspoň existenční otázky a zachraňujete planetu, to já taky, ale ty obličejové chlupy mě uvrhly v dilema. Fakt nevím, co s nimi. Mám je rád, jsou moje, ale zároveň mě rozčilují, škrábou a nedají se nijak vychovat, dělají si, co chtějí, rostou jak dříví v lese napadeném kyselým deštěm.
Mimochodem mám rád plakát k filmu Úsměvy smutných mužů (podle předlohy Josefa Formánka). Na ČSFD jsem na něj zas narazil a zjistil, že jsem teď něco mezi Švehlíkem a Duškem (s licencí určitou). Ovšem ten film je o alkoholismu a abstinování, z čehož mi vyplývá, že nejsem usmívající se smutný muž. Jsem občas veselý muž, který úsměvy šetří.
Každopádně jsem fousatější v životě nebyl! Jo a starší taky ne. Věřili byste?
Možná mi někdo poradí. S těmi vousy, myslím.
