středa 30. prosince 2009
Všechno nejlepší v novém roce,
ten starý koneckonců nebyl zas tak špatný (přestože jsem z vážných rodinných důvodů musel zrušit svůj vlastní chystaný sňatek ani ne měsíc před dnem S -- třeba). No a protože mám teď ze "staré" knížky novou radost, musím tu fotku obálky španelského LM plesknout i sem, takže se omlouvám za to vytahování se na pomyslných kšandách, ale zrovna mi přišel do Arga první autorský výtisk (středa 30.12.), a přestože je tu ani ne poloprázdno, já si tu můžu uspořádat menší oslavu. Chodit mezi svátky do práce mě bavilo vždycky -- a někdy to člověka nečekaně odmění. A teď jdu hledat bublinky. Měly by tu někde za stohy rukopisů ještě nějaké být...
pondělí 21. prosince 2009
Povídka pro vánoční speciál Magazínu HN
Proces jedné proměny
Když se Josef K. jednou ráno probudil z nepokojných snů, zjistil, že se v posteli proměnil v doktora práv.
Ležel si na zádech pod těžkou peřinou, a když trochu zvedl hlavu, viděl, že na duchně leží diplom a index. Obojí si s údivem prohlédl a prsty si umazal od ještě čerstvého inkoustu.
Co se to se mnou stalo, pomyslel si, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do ložnice vešla Elsa, jeho žena. Nesla tác se snídaní a byla nahá, až na šifónový šál ovázaný kolem pasu, s velkým uzlem pod pupíkem a oběma konci povlávajícími kolem klína.
Josef odvrátil pohled k oknu a pomyslel si: co kdybych se ještě trochu prospal, aspoň se konečně probudím a budu moct začít pracovat. Ale teplé ruce jeho ženy ho pohladily po tváři, odklidily diplom i index a postavily snídani na volnou část postele. Josef si všiml, že na podnosu leží i svazek červených a bílých karafiátů.
Podíval se na budík, který stál na prádelníku. Pane na nebi, pomyslel si. Vždyť je půl deváté, pomalu tři čtvrtě, a ručičky si jdou klidně dál. Že by byl nezazvonil?
„Klid, drahý,“ pohladila ho Elsa podruhé a nalila mu z konvičky čaj. „Dneska s dětmi do školky ani do školy nemusíš, odvezla jsem je sama. V klidu se nasnídej, tohle je tvůj slavný den. Chceš pustit televizi? Anebo ti mám zatančit?“
Josef K. otevřel pusu překvapením a ona mu do ní něžně vložila namazaný toast.
Pak někdo zazvonil, žena na sebe hodila světlemodrý župan a šla otevřít. Vzápětí se do ložnice nahrnula jeho stará rodina: maminka, tatínek a sestra. Maminka plakala štěstím, tatínek mu třásl rukou a sestra řekla tenkým hlasem: „Pepíku, já ti tady před rodiči slibuju, že taky co nevidět vystuduju.“
Josef chtěl vstát z postele, ale nechtěli ani slyšet, ať prý klidně leží a dojí si snídani, přece se hned první den nikam nepožene.
Pak se rozezněl zvonek znova. Vešli dva muži v černém, jeden se představil jako Verner, druhý jako Werner. První mluvil česky s anglickým přízvukem a měl na hlavě buřinku, druhý mluvil čistě a na hlavě mu seděla kavkazská papacha. Obleky měli podobné, ale Werner měl na tom svém červenou stužku s kulatým zlatavým metálem, patrně za zásluhy.
„Jsme vaši dozorci,“ řekli na vysvětlenou, a když Josef K. namítl, že to musí být omyl, protože on dozorce nepotřebuje, vybídli ho, aby se oblékl, že ho zavezou do kanceláře. Bránil se, ale i manželka Elsa ho pobízela, že do své nové kanceláře musí, není zbytí, a tak se konečně oblékl a jel. Limuzína byla tak veliká, že si na zadním sedadle mohl natáhnout nohy, a pořád špičkou polobotek nedosáhl na sedadlo před sebou.
Kancelář se nalézala na Karlově náměstí, v domě s desítkou jiných právních kanceláří, všechny měly dole u vchodu mosazné tabulky se jménem, ani JUDr Josef K. tam nechyběl. Verner s Wernerem ho odvezli do prvního patra a otevřeli polstrované dveře. Uviděl velkou místnost s vysokým stropem a velkým stolem a právě za něj byl novopečený doktor posazen. Vstoupila asistentka, měla dlouhé nohy, krátkou sukni a světlý přeliv. Položila před Josefa modré desky a stříbrné pero (značka Mont Blanc) a řekla: „Já jsem Erna.“ Pak zavrtěla prdelkou a odběhla.
„Necháme vás vaší práci,“ řekl Verner. Werner poplácal Josefa po rameni, pak odešli. Josef K. osaměl, promnul si oči a uvědomil si, že si v tom spěchu zapomněl vyčistit zuby. Kdybych si tak mohl dát kafe, pomyslel si, a v tom vešla Erna s termoskou a šálkem.
„To máte na celý den,“ řekla, a namísto aby odešla, lehla si u dveří na bok, aby nikdo nemohl vstoupit, a dívala se, jak Josef pije kávu. „Můžeme se i vykoupat, na patře jsou lázně, i parní,“ vrněla polohlasně, komíhala nohama a podpírala si dlaní bradu.
Josef K. se raději zahleděl do modrých desek. Byla v nich právní expertiza řešící pronájem jakéhosi jezera a přilehlého zábavního parku na sto let -- za dvě stě padesát tisíc korun ročně, proti čemuž někdo podal protest. Expertizu vypracovali tři právníci, shodli se, že pronájem je bezchybný a není proti zákonům republiky ani unie, jejich podpisy to stvrzovaly a chyběl jediný. Bylo tam předtištěné jméno: Josef K.
Josef K. se zavrtěl a Erna řekla ode dveří: „Až to podepíšeš, sundám si sukni a zbytek bude na tobě.“
Zrudl a rozkřikl se: „Mám milující manželku a dvě děti, mě nějaká sukně nezajímá.“
Erna si svlékla sukni a hodila mu ji obloukem na hlavu. „Tvoje manželka byla u toho, když mě vybírali, bambulo. Já se jí líbila nejvíc. Mám si sundat i kalhotky?“ Zatřepala nohama ve vzduchu.
Josef K. se dovtípil, že zamítavá odpověď je žádná odpověď, a když kývl hlavou – poněkud fatalisticky --, připojil svůj podpis k ostatním.
První den se povedl a ostatní také. Občas ho Verner s Wernerem odvezli na výjezdní zasedání do Brna, do Písku, do Přerova nebo do Ostravy, kde se setkával s jinými právníky, ale i předsedy místních organizací a spolků, a sem tam i s podnikatelskou elitou. Na všechny udělal ohromný dojem a oni zase na něj, ostatně všichni byli inženýři ekonomie nebo magistři obchodního práva, to by byl neřekl, kolika výtečnými vzdělanci se tato země honosí.
I v Josefově rodině teď všechno klapalo. Pětiletá dcera Bára si přestala hrát s dětským stetoskopem a do medvídka už nepíchala injekce s limonádou. Namísto toho v jednom kuse kreslila pokroucené čáry, zdánlivě připomínající paragrafy. Devítiletý Jeník zcela přestal zlobit, už nestrkal šroubovák do zásuvky. Namísto toho se naučil nazpaměť Máchovu báseň Máj, sám od sebe, bez příkazů či pobízení. Když se ho rodiče v radostném ohromení po večerní recitaci zeptali, co ho k tomu vedlo, prohlásil, že chce být jako tatínek a dobře ví, že musí umět nazpaměť tisíce řádků. Josef K. se dmul pýchou, a když večer ležel s rukama pod hlavou v posteli, vklouzla Elsa do ložnice se sektem a dvěma sklenkami, dala mu napít a hned se s ním pomilovala. Potom se sklopenýma očima přednesla prosbu, aby se tolik nemyl, určitě ne každý den a raději ani obden, protože ji vzrušuje, když je špinavý a mužně zapáchá.
Josef K. byl tedy špinavý, ale i šťastný jako blecha. Podepisoval expertizy se samozřejmostí, s jakou televizní superstar rozdává autogramy, a přestože v něm Verner s Wernerem nikdy nepřestali vzbuzovat nejistotu hraničící s úzkostí, s Ernou si rozuměl skvěle, protože ho při souloži oslovovala „doktore“, úplně stejně jako jeho milovaná žena, ale navíc s ním dvakrát týdne sdílela v úřadě tureckou lázeň – o tom neměla Elsa tušení, to úžasné milenecké tajemství bylo jen jeho a Erny.
Dva měsíce po zázračné proměně v doktora práv ho Verner s Wernerem vyzvedli doma, dovolili, aby se dlouhým polibkem rozloučil s manželkou, a pak ho odvezli do Ruzyně, odkud spolu s pěti předsedy největších politických stran, několika advokáty a hrstkou významných ředitelů polostátních podniků odletěl tryskovým letadlem, které patřilo jednomu z účastníků výletu, ale on nevěděl kterému, do Španělska na fotbalový zápas Realu Madrid s pražskou Slavií. A přestože ho fotbal zajímal naposledy v patnácti letech, na madridském stadionu seděl spolu se smetánkou v lóži VIP, přes nějakých dvacet třicet hlav viděl na španělského krále a fotbalistům českého týmu fandil jako o život. Prohráli, ale to nevadilo, dozorci Verner a Werner byli se svěřeným doktorem spokojeni.
O to větší byl Josefův zmatek, když ho po návratu neodvezli limuzínou domů, jak byl zvyklý, ale do špinavého pavlačového bytu na kraji města. Tam ho zamkli a zmizeli. Nebylo tam nic, jen židle a stůl, na němž stála termoska s kafem, a v rohu místnosti se černal proleželý kavalec.
Josef K. litoval, že u sebe nemá mobilní telefon a nemůže zavolat manželce ani Erně. Zůstal zde celou noc, z níž část strávil v polospánku, z něhož ho co chvíli vytrhl hlad, část ale v starostech a nejasných nadějích, které však vedly jen k tomu závěru, že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí a všestrannými ohledy snášet ty nepochopitelné nesnáze, ten zákeřný zvrat doposud šťastného osudu.
A brzy ráno, když na kavalci po všem tom kafi a s kručícím žaludkem konečně usnul, ho zburcoval Werner jako neurvalý bachař, a vždycky tak uhlazený Verner ho hrubě dostrkal ke dveřím.
V limuzíně seděl mezi nimi, zeptal se jednou, co se děje a kam vlastně jedou, ale dočkal se jen zarputilého mlčení. Svítalo, když po lesní cestě dojeli do opuštěného lomu. Tady ho vyšoupli z auta a dovedli k holé skále. Josef se třásl hladem a zimou a Werner s Vernerem se tiše dohadovali, kdo má provést nejbližší úkoly. Pak Verner přistoupil k vězni, svlékl mu kabát a potom i košili. Josefa bezděky zamrazilo, Verner se usmál a poplácal ho po zádech se slovy: „Odvahu!“ Pak poodstoupil a rozhlížel se, jako by někoho čekal. Werner přikázal Josefovi, aby si klekl čelem ke skále, asi pět metrů od ní. Josef K. poslechl a pomyslel si: Měl jsem se jako privilegovaný, teď za to zaplatím – chcípnu tu jako prašivý pes.
Ve skále byl otvor, možná vchod do jeskyně, které si předtím nevšiml. Vystoupil odtud fantóm, aspoň Josefovi tak připadal. Měl oblek barvy granitu a nebylo mu vidět do tváře, neboť na hlavě mu seděla vysoká červená kápě s třemi prostřihy v obličeji: na dvě šedé oči a jeden šedý knír. Jak se blížil k trojici, Verner s Wernerem poklekli a sklonili hlavu. Muž v kápi třímal v rukou zahnutou orientální šavli.
Odpusťte, vy, kterým jsem ublížil, pomyslel si Josef K. v smrtelném strachu a zpříma pohlédl na svého kata pozvedajícího šavli. Poroučím duši Bohu, pomyslel si a zavřel oči.
A potom se stalo něco neuvěřitelného.
Kat mu položil oběti šavli na rameno a slavnostně řekl: „Vážený pane doktore Josefe K., tímto vás jmenuji soudcem!“
Josef K. omdlel.
Verner s Wernerem počali tiše zpívat, každý ovšem něco jiného. Verner si broukal Gudeamus igitur, zatímco Werner pěl z plných plic státní hymnu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)