Laterně Magice, nejzvláštnější scéně Národního divadla, je 60 let. V roce 1958 přivezl Alfréd Radok na bruselské Expo show kombinující hned několik uměleckých disciplín, hlavně divadlo, film a tanec. Show měla úspěch. Po návratu domů se Laterna Magika etablovala jako svébytný divadelní žánr a na Expu 67 v Montrealu vzbudila nadšení pro malou socialistickou zemi, kde by snad i ti komunisti mohli do roka ukázat svou lidskou tvář.
Na Laterně jsem byl asi před patnácti lety, představení si nepamatuju, bylo to nepřehledné a zastaralé a naprosto neemotivní.
A teď jsem byl zas. Show se jmenuje Human Locomotion, tedy Lidský pohyb, a hraje se česko-anglicky (což je tady asi tradice). V hledišti místní i cizinci, ale nakonec: všichni spokojení.
Režisérská dvojice SKUTR nespojila filmové klipy s herectvím, což u tradičních laternovských inscenací vyžadovalo přesnou, až otrockou synchronicitu. Vsadila na taneční čísla, která berou dech a zůstávají na pozadí oční sítnice ještě dlouho po představení.
Filmové dotáčky tu ani nejsou potřeba: Human Locomotion vypráví autentický historický příběh, k němuž mám osobní vztah: použil jsem ho jako vedlejší motiv žárlivosti ve svém románu Závěrka (2017), "milostném" příběhu "modelky" a "fotografa". Když jsem knihu psal, nevěděl jsem, že Laterna má tohle na repertoáru. Moje chyba.
V dějinách umění, jež jsou jen specifickou historií lidstva a světa, známe některé umělce, kteří zabíjeli. (A spoustu jich zajisté neznáme.) Umělci mají k odebírání lidských životů svůj vztah: často je ukazují i tematizují spolu s jinými ukrutnostmi, ale ve svém životě nikdy nikoho nezabili a třeba ani neviděli mrtvolu. O básníku Villonovi se traduje, že zabil kněze. O malíři Caravaggiovi, že si se svým sokem zahrál tenis a pak mu chtěl uříznout penis (kvůli ženské, kterou maloval a miloval a která nejspíš byla prostitutka), což se mu nepovedlo, zato mu rozřízl stehenní tepnu a tím ho zabil.
No a kromě dalších tu byl fenomenální anglický fotograf Eadweard Muybridge (původně Edward Muggeridge), který se odstěhoval do Ameriky. I jemu šlo o čest, ale asi ještě víc ho spalovala žárlivost. Věnoval se studiu pohybu lidí i zvířat a jeho touhou bylo přesně ten pohyb zobrazit a rozfázovat, což nebylo v 19. století nic snadného. Muybridge na to přišel, díky němu vznikly pozdější "movies" neboli "moving pictures", pohyblivé obrázky. No a taky zabil svého milostného soka, s nímž udržovala poměr jeho manželka, když fotograf jezdil po Amwerice a fotil. Muybridgeovi se však dostal do rukou dopis, kteří si milenci vyměnili. Vydal se za sokem, zaklepal na dveře, a když muž přišel otevřít, Muybridge mu sdělil, že mu nese na ten dopis odpověď, a bez dalších cirátů ho zastřelil.
Kdo kdy pocítil osten žárlivosti, jistě to gesto pochopí.
Soud vraha zprostil viny, měl pro jeho čin pochopení.
Muybridge se pak dál věnoval focení a bádání a své nejlepší věci vymyslel právě v tomto období.
Kdyby ho odsoudili a popravili, nevymyslel by už nic.
Takže jaká je cena lidského života? A jaká je cena umění a umělce?
Příběh fotografa pohybu předvádí Laterna Magica skvěle, eroticky, živočišně, žárlivě. V hlavní roli Marek Daniel. A ne, žádnej Tonda Blaník, proboha.
Dosavadní zážitek roku? Pro mě ano.
A vůbec nevadí, že to hrajou už léta.
